Tak už jsme na cestě! Ve středu 4.7.2007 jsme v 17:00 odjeli z Brna. Před sebou máme nocleh v Praze a pak už jen celodenní cestu do Pekingu. Tam budeme, pokud vše vyjde jak má 6.7. v 9:15 jejich času.

Update 8.7.2007 (píše Ondra): Veselá čtveřice úspěšně dorazila do Pekingu, kde se jí doposud nepodařilo nalézt žádnou Internetovou kavárnu. Nebo možná podařilo, ale nebyly v ní dostupné stránky mrzkého kapitalisty, jež právě čtete. Tak nebo onak, pověřili mne SMSkou, abych sem toto připsal.

Je to tady! Po dlouhém boji se nám podařilo nalézt internetovou kavárnu, takže vám můžeme sdělit, co nás za těch pár dnů potkalo.

Objevili jsme zaručeně nejhorší letiště na světě! Je v Moskvě, jmenuje se Šeremetjevo. Čekali jsme tu 8 hodin a celou tu dobu jsme seděli na špinavé podlaze, protože na celém letišti je zhruba 30 míst k sezení, které jsou beznadějně obsazené klany Korejců.

Ještě že jsme s sebou měli kokosovou buchtu, protože jeden párek v rohlíků stál skoro 200 rublů. No, bylo to tak hrozné, že jsme i do letadla Aeroflotu nasedali s radostí.

První seznámení s čínským písmem, kterému familiérně říkáme „domečky“ proběhlo již po cestě z letiště. Naučili jsme se tak namalovat Exit a Entrance, čili vjezd a výjezd. Srovnávací metodou domečků na mapě a zastávkách se nám nakonec zdárně podařilo vystoupit.

Šíleně nás překvapilo, že tu není vidět dál než půl kilometru a to díky hustému smogu. Trochu přidušení, unavení letem a hladoví díky péči posádky Aeroflotu jsme s díky přijali nabídku prvního naháněče. Nakonec se hotel ukázal jako dost luxusní, čistý a cenově přijatelný, tak si každý den užíváme čisté ručníky a nové zubní kartáčky.

Jako bonus máme každé ráno unifikovanou, typicky čínskou snídani. Ta se skládá pokaždé z: rozvařené rýže s vodou, vajec natvrdo, sladko-kyselých okurek, mrkve a zelí a knedlíků. Již čtvrtý den jsme tuto luxusní snídani začali s díky odmítat.

V Pekingu je toho k vidění strašná spousta, my už jsme stihli Chrám nebes, Lamaistický klášter, Konfuciův chrám, Zvonovou a Bubnovou věž, výlet k Velké Čínské Zdi a Zakázané město. Poslední dvě věci jsou natolik významné, že vám toho o nich musíme napsat víc.

Na Pekingu je na první pohled vidět, že se připravuje na olympiádu. Všude se něco opravuje, kolem hlavních silnic se bourají chudinské domečky a staví se místo nich pásy zeleně, památky jsou pod lešením a co nás zaujalo nejvíc - v parcích je spousta a spousta různého sportovního náčiní, na kterém každý Číňan cvičí. Různé hrazdy, točny, posilovací náčiní, steppery, rotopedy, pingpongové stoly, atd. jsou vidět opravdu skoro v každém parku. Kromě toho jsou k vidění skupiny Číňanů nacvičujících zpěvy, hry na různé nástroje, sestavy se stuhou, tance… Za rok tu bude určitě veselo.

Kdo neviděl Velkou Čínskou Zeď, jako by nebyl v Číně. I my jsme se k ní nechali dovézt, naštěstí na méně turistiky navštěvovaný úsek u městečka Simatai. Ten den bylo bohužel dost zataženo, viditelnost mizerná, ale i díky tomu jsme měli Zeď téměř sami pro sebe.

Blížící se déšť naštěstí dokázal zahnat také všudypřítomné prodejce čehokoliv. Jen my jsme vytrvali a nakonec jsme byli odměněni vcelku pěknými výhledy poté, co déšť ustal.

Dalším úžasným zážitkem byla tzv. „létající liška“, kterou jsme zvládli všichni. Byla to obrovská lanovka na kladce natažené přes přehradu pod Velkou Čínskou Zdí. Bylo to báječné (a taky to dost zkrátilo cestu dolů).

Dnes jsme si trochu pospali a do Zakázaného města vyrazili kolem desáté. Plni očekávání, jak jsme všechny přelstili, že tam jdeme ve všední den a ne o víkendu, nás docela překvapilo, že zrovna dneska se sem sjela snad celá Čína. Bylo vedro, pařilo slunko, všude spousta školních výletů a Číňanů se slunečníky, ale pohled na nádherné zahnuté čínské stříšky jsme si docela užili. Celkový dojem kazilo snad jen to, že jsme trasu museli plánovat jen od záchodu k záchodu .

Na závěr jsme vylezli na Uhelný pahorek a sousední Dagobu, odkud jsme se podívali na Zakázané město pěkně z ptačí perspektivy.

Teď máme hlad (hlavně Wheb), takže půjdeme na pekingskou kachnu. Zítra se pojedeme podívat na Západní hory a ve čtvrtek nás čeká noční přesun do Šanghaje (poté, co jsme si vystáli dvě hodiny front, máme dokonce i lehátka - sice každý v jiném vagónů, ale máme).

Jsme živí a zdraví (teda, obě dvě holky mají děsnou rýmu) v Šanghaji. Zrovna teď čekáme až nám uklidí pokoj v Meggie Youth Hostelu, kam se chceme nastěhovat. Město samotné vypadá dost jinak než Peking, už od pohledu je to o něco příjemnější a Internet je tu na každém rohu…

V Pekingu jsme od minulého příspěvku prožili ještě dva zajímavé dny. Ve středu jsme se jeli podívat na Letní Palác (původně jsme chtěli na Západní hory, ale po hodině a půl cesty autobusem jsme si to rozmysleli.) Obrovský park ve stylu Čínské zahrady zahrnující několik jezer, asi 800 budov po Čínské poslední císařovně Ci Xi a jiné. Moc se nám tam líbilo, ale opět jsme si málem uchodili nožičky.

Máme takovou malou poznámku k průvodci Rough Guide - Čína. Osobně mám zkušenosti s průvodci řady Rough Guide více než dobré, Čína je ovšem napsaná strašně. Nejenom, že spousta informací je vyloženě špatně, spousta jich je zcela nesmyslná. Zvláště informace o městské dopravě v Pekingu. Pokud budete kupovat do Číny průvodce, vážně bych přemýšlel nad Lonely Planet (později jsme se dozvěděli, že dokonce vyšel už i v češtině). Už možná jenom proto, že mají vedle názvu dané věci vždy její nápis i v Čínských domečkách, což se hodí, protože v Pekingu se s Angličtinou moc nepotkáte.

Jeden příklad za všechny: Chtěli jsme jet do obory Xiangshan. Průvodce píše: „jezdí sem stejné autobusy jako k botanické zahradě“. Nalistujeme tedy botanickou zahradu: „dostanete se sem autobusem č. 333 od Letního paláce. Nalistujeme Letní palác, kde se dozvíme, že sem jezdí stejné autobusy jako k jinému paláci, u kterého se konečně dozvíme, kterým autobusem se tam od metra dostat. Popisovaná cesta se nakonec ukázala jako nejméně efektivní a po třech hodinách cestování jsme museli změnit plány, protože bychom nestihli to, co jsme si naplánovali. Nehledě na to, že autobus 333 u letního paláce stejně nejezdil. No co už. Třeba psal jiné části Číny někdo jiný…

Poslední den v Pekingu jsme se rozhodli vyzkoušet místní zábavní park. Hlavně Zbyšek s Leňou se na něj těšili, protože si chtěli vyzkoušet, jak v Číně vypadají věci, které si v USA sami vyzkoušeli během svého pracovního pobytu. Zatímco Whebovi a Helence bylo vždycky na zvracení, oni dva jenom zklamaně prohlásili, že „to nebylo nic moc“. Začali jsme horskou dráhou, pokračovali houpací lodí která se u toho houpání ještě otáčela (tam Wheb neměl odvahu jít, stejně jako na další hrůzostrašnou věc, která se otáčela snad ještě ve víc osách než je technicky vůbec možné). Obrovské kladivo, které se otáčelo jenom v jednom směru a člověk si na něm chvilku závisel hlavou dolů se nakonec ukázalo jako nejoblíbenější atrakce. Po druhé horské dráze se třemi loopingy už nám začínalo některým být trochu šoufl, ale Zbych neodolal a šel tam ještě jednou. A tak jsme si odpočinuli na „sky cycle“ - takovém šlapadle, které jezdí na kolejnicích 3 metry nad zemí. Celkově to byla docela bžunda.

Cestování vlakem po Číně je docela pohodlné. Nejprve vám projedou batohy rentgenem, pak čekáte v obrovské hale plné lidí, než otevřou vrátka, u kterých kontrolujou lístky a kterými jdete na nástupiště. Každý vagón má svého průvodčího, který stojí u dveří v pozoru, znovu kontroluje lístky a během jízdy se stará o vaše blaho - doplňuje teplou vodu, sbírá odpadky, zametá, na začátku cesty vám vezme lístek a dá vám plastovou kartičku, kterou si pak před cílovou stanicí vezme zpět a lístek vám vrátí, a vůbec pořád prochází vagónem a sleduje, jestli je všechno v pořádku.

Protože jsme měli 3 lístky do jednoho vagónů a čtvrtý do jiného, chtěli jsme provést výměnu. Naštěstí byl mezi cestujícími jeden, který uměl anglicky, takže se to povedlo. Ve druhém kroku jsme dokonce výměnu udělali tak, že jsme spali všichni v jednom kupé. Muži nahoře těsně pod klimatizací a ženy v prostředním patře.

Vagóny jsou klimatizované, spí se na třech lůžkách nad sebou a každé lůžko je vabeveno peřinou a polštářem (a to jsme si kupovali tzv. hard sleeper, tedy tvrdé lůžko). Vlak zvládá 1400km mezi Pekingem a Šanghají za 13 hodin - docela to sviští a skoro vůbec to nedrncá. A aby těch kontrol lístků nebylo málo, naposledy chtějí lístek zřízenci u východu z nádraží.

Čtyři mušketýři se nyní - živi a zdrávi - nacházejí kdesi v nitru Žlutých hor, kde nejsou vůbec žádné Internetové kavárny. Proto všechny čtenáře opět zdraví pouze skrz SMS.

Opět jsme po dlouhé době našli internetovou kavárnu. Zatím se nám ještě ani jednou nepodařilo slovo „wangba“ vyslovit tak, aby v něm Číňani poznali internetovou kavárnu, takže jsme jim museli ukázat ty jejich domečky, aby to pochopili. Většinou potom řeknou „wangba“ stejně jako my, takže fakt nevíme, co říkáme špatně.

Dále míříme do Xi´anu. V Nankingu jsme se původně vůbec nechtěli zastavovat, ale přijeli jsme sem autobusem z Huang Shanu a nejbližší volný vlak je až zítra večer. Tak si zatím prohlídneme bývalé hlavní město Číny a konečně máme čas napsat pohledy a něco do tohoto deníčku.

• Velkoměsto. Čtyřpatrové nadjezdy, obrovské mrakodrapy, šílené zácpy.
• Dopravní uzel. Tři vlaková nádraží, pět autobusových. Dvě letiště. Šest linek metra.
• Nové technologie. Vlak na magnetickém polštáři, 430 km/h, asijsko americká skyline.
• Starý svět. Lodě plné odpadků potápějící se na řece, rikšové mezi mrakodrapy, pojízdné grily na kolech.
• Nepořádek. Odpadky, plivance, smog, kyselé mrholení a miliarda Číňanů.

Městečko, které pro nás bylo příjemným relaxačním místem po přeplněné Šanghaji. Má se zde pořádat Expo v roce 2010. Mají tu krásné jezero obklopené kopečky, památkami a krásnými nábřežími. Zaplatili jsme si výlet na lodičce a dokonale si odpočinuli od města. Na břehu jezera stojí 6 let stará replika pagody. V základech mají za sklem vykopávky původní stavby a nad nimi se tyčí dvacet pět metrů vysoká železobetonová stavba v historickém kabátku. Eskalátory, rychlovýtahy, a jako vždy hromada čínských turistů.

Protože už jsme měli měst plné zuby, museli jsme se jet podívat do hor. A bylo v nich krásně! Nebudeme toho moc popisovat, můžete se podívat na fotky. Ve zkratce: Žulové skály trčící do oblak, křivé borovice na skalních římsách, občas nějaký chrámek a desetitisíce schodů. Jediné, co se nám nelíbilo, byla strašná spousta Čínských turistů. Huang Shan je totiž poutní místo a každý Číňan by se tam měl aspoň jednou za život podívat. No a když si miliardu Číňanů podělíte počtem dní, které na to člověk v životě má, tak dostanete počet lidí, kteří tam byli s námi Všechny cestičky tam mají dlážděné, chodí se tam po schodech a nahoru vedou tři lanovky. Fronty u lanovek jsou ale takové, že je rychlejší nahoru vyjít pěšky. A my jsme navíc drsňáci a pár tisíc schodů pro nás není žádný problém.

Ke zděšení všech místních jsme vyrazili do hor dvakrát. První den bylo zataženo a tak jsme přišli o všechny ty nádherné výhledy, které jsme v mlze matně tušili. Vylezli jsme si na druhý nejvyšší vrchol (první byl zavřený), o kterém všichni říkají, že je nebezpečný, tudíž tam Číňani skoro nebyli a bylo na něm krásně. Pro člověka, který byl někdy na Roháčích nebo ve Slovenském ráji nemůže být o nebezpečí ani řeč, všechny cesty jsou pečlivě vytesané do skály včetně chytů na ruce a řetězových zábradlí po obou stranách. Druhý den nám ale počasí přálo a my se mohli kochat rozeklanými skalami Žlutých hor.

Najíst se v čínské hospodě není vůbec jednoduché. Potřebujete k tomu znát spoustu domečků a ani to ještě není zárukou úspěchu. Například dnes jsme ukázali čínsky napsané „nudle a kuře“ a donesli nám nudle a vajíčko. Inu, vývojové stadium kuřete bude asi potřeba příště lépe specifikovat. Navíc všechno je tu přesycené olejem. Objednali jsme si okurky a přinesli nám je smažené a doplněné vajíčkem. A místo rajčete jsme dostali restovaný baklažán, nebo lilek, nebo nějakou jinou podobnou dýňovinu.

Číňané jedí opravdu všechno. V supermarketu si můžete koupit vakuované slepičí pařátky vařené nebo uzené, před hospodami bývají kromě akvárií s rybami i akvária s kraby, šneky, žábami a jinou havětí. Pouliční prodejci vám prodají osmažené ptáčátko na špejli nebo leknínový květ, zkrátka seženete zde všechno, na co byste si nikdy ani nepomysleli, že se dá jíst.

Cokoliv, co se zde jí, je kombinací slaných a sladkých chutí, většinou ještě zostřené čili papričkami nebo něčím podobným, co všechny chutě přerazí. Sušené maso je tu zásadně sladké stejně jako veškeré pečivo, v párcích najdete kousky kukuřice a podobné zhovadilosti. Nikdy jsme si nemysleli, že konzervu luncheonmeatu budeme jíst s takovým potěšením (i když byla se sladkým rohlíkem).

Po hrůzostrašné patnáctihodinové cestě nočním přeplněným vlakem na tvrdém sedátku jsme dojeli do Xi'anu. Přestože jsme si hned stoupli do fronty na lístky na další cestu do Chengdu, nesehnali jsme lehátka na dříve než na pátek (bylo pondělí). Kupování lístků nám zabralo pouhou hodinu a půl a paní v okýnku dokonce uměla pár slov anglicky!

Dnes jsme podstoupili organizovaný zájezd po místních historických památkách. V autobuse plném Číňanů jsme byli jediní běloši. Paní průvodkyně naštěstí mluvila trochu anglicky, ale nám moc nerozuměla. Dalo nám docela zabrat, než jsme ji přesvědčili, aby nám nekupovala lístky, že si je koupíme sami se studentskou slevou. Nakonec se to po menším výstupu podařilo a tak jsme se čínskými památkami kochali levněji než Číňani.

Po dnešním dni víme, že si už žádný další organizovaný zájezd nekoupíme. Paní průvodkyně nás neustále stresovala krátkými časovými limity na památky, zatímco věci, které bychom klidně vynechali (jako třeba obchod se šperky), byly bez limitu.

Terrakotová armáda, kterou jsme viděli až jako poslední, byla opravdový zlatý hřeb dne. Armáda několika tisíc hliněných vojáků v životní velikosti s koňmi a vozy na nás udělala velký dojem. Nakonec, posuďte sami na fotce, i když jich tam uvidíte jenom pár.

To, že tu je všechno pečivo sladké, má zajímavý důsledek. Strouhanka je tudíž také sladká a od strouhanky není daleko k masu smaženému v trojobalu… To už si snad domyslíte.

Našli jsme Carrefour a blahořečili globalizaci, neboť francouzské bagety v něm nechyběly. Před regálem s cedulkou „sugar free bread“ jsme se konečně cítili skoro jako doma.

Protože mají v Xi'anu levné internetové kavárny, rozhodli jsme se ještě něco napsat předtím, než odjedeme do Chengdu. Vlak nám jede za dvě hodiny a těšíme se na měkká lůžka, na kterých strávíme 18 hodin. Po včerejším výstupu na Hua Shan si to totiž zasloužíme.

Hua Shan jsou hory podobné Huang Shanu, na kterých už jsme byli, pouze s tím rozdílem, že je na nich méně čínských a více zahraničních turistů. Cesta začala dobrodružně. Před půl osmou jsme došli na autobusové nádraží (dříve prý žádné autobusy nejezdí), a protože už byla všechna sedadla obsazena, dostali jsme rybářské židličky, na které jsme si sedli do uličky. Pouze Wheb měl štěstí, že na něj poslední sedadlo zbylo. To bylo ale mokré, protože do autobusu napršelo a navíc měl asi tak polovinu místa na nohy oproti ostatním, takže to žádná výhra taky nebyla. Cesta trvala něco přes dvě hodiny, chvíli jsme strávili snídaní a tak jsme kolem jedenácté hodiny začali stoupat od vstupní brány vstříc kilometru a půl převýšení.

K našemu překvapení jsme šli téměř sami a navíc tam nebyly schody, ale kamenné chodníčky. Výstup byl docela náročný, potili jsme se naprosto neuvěřitelným způsobem a úplně všude. Po 4 kilometrech skončily chodníčky a začalo ostré stoupání po starých známých schodech. Téměř jsme nevěřili vlastním očím, když nás předcházel zhruba pětašedesátiletý nosič, ktey šel bosý a ještě si ke svému výšlapu pískal na flétnu.

Po náročném, ale docela poklidném výstupu na Severní vrchol nás překvapilo obrovské množství turistů na vrcholu. Nečekali jsme totiž, že všude inzerovaná lanovka vedoucí z druhého údolí končí právě na něm. Nestačili jsme se divit, v jakých modelech sem lidé chodí. Běžně tu byly k vidění slečny v lodičkách a kostýmcích. No, ale i přes to přeze všechno, tu bylo hezky.

Po příjezdu do Chengdu se budeme snažit co nejrychleji sehnat povolení a letenky do Tibetu, takže je dost možné, že příští příspěvek budeme psát až z Lhasy.

Držte nám palce, ať se vše podaří.

Zdravíme z Chengdu. Jsme ubytovaní v Mix hostelu spolu se spoustou dalších cestovatelů. Potkali jsme tu i dva Čechy, první na naší cestě. Ti se právě vrátili ze šestidenního výletu na koních do hor a byli z něj tak nadšení, že jsme se rozhodli jej také absolvovat. Zítra v 6 hodin ráno vyrazíme, 8 hodin pojedeme autobusem do hor, pak strávíme 4 dny putováním na koních po horách s tibetskými průvodci a poslední den pojedeme autobusem zpět. Doprava, ubytování ve stanech, jídlo, koně, sakum prásk za cca 2000Kč na osobu, což za šest dní není tak špatné. Takže teď od nás nečekejte týden žádné zprávy, signál na mobil taky nemůžeme garantovat.

Po našem příjezdu do Chengdu jsme zjistili, že situace v Tibetu je trochu komplikovaná. Po údajných květnových demonstracích Číňani přitvrdili a do Tibetu se dá dostat pouze letadlem nebo vlakem. Některé zdroje dokonce praví, že pouze letadlem. Tibetský permit platí pouze na Lhasu a kamkoliv člověk jede za město, potřebuje zvláštní povolení a průvodce, který na něj dohlédne. Průvodce je samozřejmě potřeba platit, a tak máme strach, že by se nám pobyt v Tibetu dost prodražil. Proto jsme se rozhodli podívat do předhůří Himalájí z Čínské strany na koních a potom se budeme co nejrychleji snažit dostat do Nepálu. Stejně je většina zajímavých míst v Tibetu soustředěna kolem silnice Lhasa - Káthmándú. Koupili jsme si tedy letenku a povolení (dohromady cca 6000Kč na osobu) a zaplatili 300Kč zálohu za to, že nebudeme v Tibetu dělat žádné nepřístojnosti (jako třeba cestovat bez průvodce). Když se prý budeme chovat slušně, tak nám zálohu vrátí. Odlétáme 5.8. v 8:10 z Chengdu do Lhasy, pak budeme asi tři dny trpět výškovou nemocí a pak se možná ozveme Kdyby se ukázalo, že Číňani odřízli Tibet od Internetu, budeme se snažit dát o sobě vědět alespoň mobilem.

Dnes jsme byli v chovné stanici Pandy velké, která je na kraji Chengdu. Byl to úžasný zážitek. Ráno jsme viděli pandy ve výběhu šplhat po různých prolízačkách, později se oteplilo a tak pandy radši zalezly dovnitř do klimatizovaných klecí a šrotovaly bambus. Na celém světě žije volně asi 2000 pand, v zajetí jich chovají asi 200 a úspěšně se jim množí. Bylo to sice asi jako návštěva ZOO, ale pandy jsou opravdu krásné. Jenom ta miliarda Číňanů, která si s cedulkou „Ticho prosím“ nedělala žádnou hlavu, tam nemusela být.

A jsme zpátky. Živí, zdraví a spokojení. A dost se těšíme na zítřejší ranní odlet do Lhasy.

Podle plánu jsme před týdnem vyrazili na sever provincie Sichuan vstříc výletu na koních. Po náročné 10ti hodinové cestě busem jsme vystoupili v městečku Songpan, jenž se na koňské treky specializuje a odkud jsme vyráželi.

Místní koníci jsou takoví klasičtí turističtí tvorové, vcelku přátelští, nevelkého vzrůstu a naložení bagáží. Každý jsme si měli vzít malý batůžek, ale poněvadž jsme od předchozích turistů dostali echo, že se spí ve 4000 m. a že místní dekové spacáky doplněné kůžemi z jaka nejsou nejteplejší, přihodili jsme radši i karimatky a spacáky. A dobře jsme udělali, jako jedni z malá jsme nakonec nezmrzli. Ovšem poznámky ohledně tíhy batohu jsme poslouchali pořád. Někteří z nás - konkrétně Helenka, která má z koňů hrůzu, ale byla statečná - chtěli na koně naložit ještě víc věcí, aby tak neutíkali a neskákali. Přeci jenom, utahanej kůň lepší než moc rozvernej, že jo.

Vyrazili jsme ve složení 4 Češi, 2 sympatický Holanďanky, 3 divný slečinky z Paříže a jeden osamocenej Korejec. No a 5 Tibetských průvodců. 14 koní a 1 osel - že nevíte, kdo ho nafasoval? Zbyšek! Cha, cha…

První den nám dali docela dobře zabrat, něco přes 5 hodin téměř nonstop, přičemž jsme vyšplhali asi 1000 výškových metrů. Nakonec jsme spali asi v 3800 m. Tibeťani byli prima, jenom jsme si ne příliš rozumněli, nejčastěji jsme slyšeli „no problem“, téměř jako odpověď na cokoli. Wheb nám po cestě málem pošel hlady, oběd jsme dostali ve 4 odpoledne a večeři v 6. A snědli jsme skoro všechno, koňům jsme moc nenechali.

Další den jsme měli dorazit k zlatému hřebu naší cesty, k „Ice Mountain“. Jedná se prý o pěknou horu se zasněženým vrškem, před níž je jezero, kde se vše zrcadlí. Ten den i předešlou noc ale pršelo, a tak byly cesty šíleně blátivé. Jeli jsme bez veškeré bagáže, ale i tak se naši koníci bořili fest. Až nahoru jsme nedojeli, ale zato se nám odpoledne podařilo udělat si výlet k místnímu vodopádu.

Třetí den byl zjevně brán jako odpočinkový, neb jsme na konících jeli jen necelé tři hodiny. Odpoledne byl volný program, tak jsme se rozhlédli po okolí a vyrazili jsme ještě s Holanďankami na nejvyšší kopec, co tu měli. To jsme ještě netušili, že dolezeme až do 4200 m.n.m. Byli jsme rádi, že jsme se včas dostali zpátky na večeři, natrénovali jsme si trochu výškových potíží a nakonec jsme vše v klidu zaspali.

Poslední den na koních nás měl po cestě čekat buddhistický klášter. Jako na potvoru byl ale celý klášter pro ženy na měsíc uzavřený. Tak jsme alespoň poslali muže s foťáky.

Finální sestup na koních a šťastný návrat jsme oslavili v místní hospůdce. Jenom slíbené palačinky pro Helenku - jako že to zvládla a nesesedla hrůzou z koně už první den - byly pěkně hnusný, počkáme na ty doma.

Už jsme v Tibetu! A protože je tento deníček moc dlouhý, založili jsme speciální stránku s deníkem z Tibetu . Stačí jen kliknout…