Zdravíme z Káthmándú! Včera se nám podařilo dorazit, ubytovat se a konečně se najíst něčeho jiného, než čínských nudlí. Dnešní den jsme si stanovili jako odpočinkový. Dopisujeme deníček, relaxujeme a psychicky se připravujeme na to, že veškerou výšku, co jsme cestou od Everestu sjeli dolů, budeme muset cestou k Annapurnám zase vyjít nahoru. Dnešní den se ještě stane dnem nakupovacím, neb Whebova nabíječka na baterky do foťáku se nezvládla skamarádit s Nepálským síťovým napětím a vypověděla službu (s hlasitým frknutím a s dýmem kouře).

Zítra máme v plánu vyrazit autobusem směrem k Pókhaře, druhému největšímu Nepálskému městu. Kromě toho, že se jedná o pěkné město se spoustou zajímavostí, tak z něj létají letadla do Jomosomu. Pokusíme se sehnat letenky a přiblížit se tak počátku našeho treku kolem Annapúren.

Trek by nám měl zabrat asi 11 dní čistého času, takže se neděste, když od nás další 2 týdny nenajdete zprávu. Pokusíme se napsat hned, jak se vrátíme do Káthmándú.

Tak jsme zpět! Živí, zdraví, spokojení a už i napapaní a vyspaní. Máme za sebou dva týdny v Himalájích, Helenka s Whebem mají výškový rekord (našich 6230m. z loňska z Indie se těžko překonává), viděli jsme osmitisícové hory, tropické lesy i krásné vodopády.

Pókhara je druhé největší nepálské město a i když je od Káthmándú vzdálené pouhých 180km, autobusem se tam nedostanete dříve než za osm hodin. Hned po vystoupení z autobusu nás obsypal hrozen řvoucích majitelů hotelů a naháněčů, kteří nám nabízeli své krásné hotely s výhledem na jezero, teplou sprchou a dobrým jídlem. Ruce nám zasypali svými navštívenkami a barevnými letáčky. Mezi nimi byli i taxikáři, kteří na nás ječeli, ať s nikým z nich nejezdíme, že nás zavezou k jezeru, kde si hotel vybereme sami. Dalo nám dost práce přesvědčit je, aby nám dali dvě minuty ticha na rozhodnutí. Nakonec se to podařilo a my jsme se vydali na cestu do města s jedním hoteliérem. Proč taky ne, když nám nabízel odvoz k hotelu zdarma s tím, že se jenom podíváme. Cenu se nám podařilo o třetinu srazit, hotel byl pěkný, tak jsme zůstali. Majitel hotelu byl velice ochotný a nabízel nám, že když nám zruší let letadlem, zařídí nám helikoptéru do Jomosomu za pouhých 500 USD na osobu.

Po pozdním obědě jsme se vydali k jezeru, kde jsme si půjčili lodičku a jeli se projet. Cena za půjčení s převozníkem byla sice skoro stejná jako bez převozníka, my jsme se ale chtěli projet sami, tak jsme služby převozníků nevyužili. Uprostřed jezera mají ostrůvek s hinduistickým chrámem plným holubů (a jejich exkrementů). Představte si jej jako malou vykachličkovanou místnost a uprostřed kámen ve tvaru nějakého hindu boha popatlaného červenou barvou, rýží a voskem ze svíček. Uvnitř seděl „svatý muž“, který nám každému udělal červenou tečku na čelo a požehnal nám.

Druhý den v Pókhaře jsme strávili vyřizováním povolení ke vstupu do Annapúrnského národního parku (cena vstupenky je v přepočtu asi 700Kč), na což potřebujete dvě fotky. Helenka měla jen jednu, což zjevně nebylo nic neobvyklého, protože hned vedle kanceláře byli dva „fotografové“. K jednomu jsme zašli. Vytáhl malinkatý foťáček (kdejaký teenager má v mobilu lepší), přiblížil jej asi na 30cm k Helenčině hlavě a vypálil blesk. Podle toho fotka taky vypadala, tak jsme radši použili náš vlastní foťák a vyhádali si slevu. Inu, každý, kdo má foťák, počítač a barevnou tiskárnu, může mít v Nepálu fotolab.

V Pókhaře jsou čtyři hlavní zajímavosti: Vodopád, jeskyně, tibetský uprchlický tábor a muzeum horolezectví. Začali jsme vodopádem - Devil's falls. To tak teče potůček mezi domy a zahradami, když tu najednou díra a potůček mizí v zemi. A protože je období dešťů, v potůčku je hodně vody, takže je celé propadání docela efektní. O co víc jsme si užili vodopád, o to míň jsme měli z jeskyně. V období dešťů, když je hodně vody, je půlka jeskyně zavřená, takže výtok potůčku z podzemí jsme neviděli.

Tibetský uprchlický tábor je takové městečko ve městě pod správou OSN. Tibeťani, které už nebaví žít vedle Číňanů a mají odvahu přejít sedmitisícové hory a nenechat se u toho zastřelit čínskými vojáky, mohou žít zde. V buddhistickém klášteře je nad oltářem portrét dalajlámy, mniši mají o něco méně šikmé oči a o něco lepší náladu než v Tibetu. Obyvatelé vesničky se vám snaží prodat své rukodělné výrobky. My jsme ale zamířili do továrny na ručně tkáně koberce. Vyfotili jsme si smějící se stařenky s kolovrátky a tkalcovskými stavy a potom jsme šli do „prodejny“. Koberce byly krásné, ale nás zaujal jeden, který jsme si málem koupili, jen kdyby doprava do Evropy nebyla tak drahá. Manažer továrny vůbec nevypadal, že nám chce něco prodat, protože když jsme řekli, že bychom chtěli „tento vzor, ale v této velikosti“, odvětili nám, že si to máme vyfotit a pak jim poslat objednávku mailem. Žádnou internetovou prezentaci taky nemají a když jsme jim nabízeli, že jim ji uděláme, také jsme se nesetkali s nadšením. Asi jsou spokojeni tak, jak jsou.

Už v Káthmándú jsme si koupili letenky z Pókhary do Jomosomu, městečka mezi horami, do kterého nevede žádná silnice. Města spojuje několikrát denně letecká společnost Gorkha Airlines, která létá letadlem pro 14 pasažérů. Létá se jen za hezkého počasí, protože nepálští piloti odmítají létat, když jsou mraky. Není divu, létají totiž po paměti a jen tam, kam vidí, protože v místě, kde nevidí, může být nějaká sedmi nebo osmitisícová hora. My jsme měli štěstí, protože se po osmi dnech poprvé mraky roztáhly a konečně se mohlo létat. Za tu dobu se ovšem nashromáždila spousta lidí čekajících na let, takže jsme místo v 6:00 odletěli až v 7:30, což ale ve srovnání s těmi, co museli čekat osm dnů, byl docela luxus. Naštěstí nečekali všichni - někteří to vzdali, jiní si zaplatili vrtulník.

Samotný let byl úžasný. Nádherné výhledy na Annapúrny a okolní hory, ledovce, vodopády, horská údolí, chaloupky pastevců, horské lesy. Letadlo prudce stoupalo co mu motory stačily, když najednou se kousek pod námi objevily stromy. To jsme přelétali vysoké sedlo a pochopili jsme, proč se tu za mlhy nedá létat. Krátce po startu letuška všechny postupně pozvala do pilotní kabiny, odkud byly výhledy nejhezčí. Piloti ochotně odklápěli stínítka, když jsme chtěli fotit a měli radost, že se nám let líbí. Po sedmnácti minutách jsme přistáli v Jomosomu, vystoupili z letadla a po první policejní kontrole se mohli vydat na 140km dlouhý trek kolem Annapúren.

Trek kolem Annapúren se obvykle chodí proti směru hodinových ručiček. Začnete v Besi Saharu (800 m.n.m.) a máte osm dní na to, abyste se aklimatizovali na přechod přes sedlo Thorung La (5416 m.n.m.), odkud pak pokračujete z kopce přes Jomosom (2800m.n.m.) do Beni. My jsme šli naopak. Aklimatizováni z Tibetu jsme se výstupu do sedla hned druhý den nebáli a raději jsme chtěli jít větší část cesty dolů než nahoru. Navíc jsme věděli, že celý trek nestihneme a případné čekání na letadlo v Jomosomu by mohlo způsobit, že nestihneme odlet z Káthmándú domů.

První den jsme šli z Jomosomu (2800m) do Muktinathu (3800m). Druhý den jsme si udělali malé kolečko kolem Muktinathu (původně neplánované, ale protože jsme neměli kam spěchat, pro jistotu jsme výstup do sedla odložili) a třetí den konečně přišla fyzicky nejnáročnější část naší cesty. Vstali jsme ve 3:00 ráno, nasnídali se, navlékli pláštěnky a vydali se na 1600 metrů vysoký výšlap do sedla. Cesta prý trvá 9 hodin, měli jsme zprávy o nějakých Španělkách, co to šly 11 hodin, některé odhady mluvily ale i o sedmi hodinách.

Mapa, kterou jsme měli, vykazovala značné nepřesnosti. Jedna vesnice chyběla, nějaké chaty přebývaly, a tak jsme si asi třikrát mysleli, že už jsme překročili vrstevnici 4800m. Najednou jsme přišli k tyči s číslem 47. Po 150m byla tyč s číslem 46, pak 45. To v místech, kdy jsme si mysleli, že sedlo je už kousek. Přemýšleli jsme, odkud asi tyče číslují a jaké číslo bude nahoře. Říkali jsme si, že začínají už před sedlem, v sedle bude tyč kolem 24 a pak tyče pokračují až sem. Vždy, když se z mlhy vynořil nějaký výhled, říkali jsme si, že to už musí být Thorung La. Poté, co jsme tam přišli, se ale vynořilo další sedlo o 6 tyčí dál. A tak pořád dokolečka. Času přibývalo, sil a vody ubývalo a hlavně nás už celá akce přestávala bavit. Navíc se dýchalo čím dál tím hůře a přejít od tyče k tyči trvalo daleko více času. Po jedenácti hodinách jsme konečně do sedla Thorung La dorazili. Výhledy byly v mlze, ale vrcholovou fotku máme a čokoláda nám pořád ještě chutnala. Následující sestup do výšky 4400m jsme se skoro zkutáleli a byli jsme rádi, že se můžeme posadit nebo položit a že nám někdo připraví čaj a večeři.

Treking v Nepálu má od klasických evropských přechodů hor, jaké známe z Alp, Rumunska nebo Ukrajiny několik odlišností. První je, že si s sebou neberete stan. Podél cesty je spousta vesniček plných „hotelů“, kde vás nechají přespat klidně zadarmo, hlavně když se u nich najíte. Spaní ve stanu je navíc nebezpečné, protože vás okradou o všechno, na co dosáhnou, když proříznou stan. A taky, kdo se má se stanem v pětitisícových výškách tahat. Většina lidí si na cestu najímá ještě nosiče, aby mohli jít jen s malým batůžkem a průvodce, aby nezabloudili. My jsme věřili svým navigačním schopnostem, takže jsme průvodce nepotřebovali a kdyby nám někdo nesl věci, tak bychom se styděli. Tudíž jsme vyrazili bez průvodce a nosičů, jenom ve čtyřech a nakonec jsme vůbec nelitovali. Spíše jsme litovali nosiče od některých jiných turistů, kteří by si své batohy určitě sami neunesli. Vždy, když jsme potkali nějaké nosiče, sklízeli jsme uznalé pohledy, protože jsme šli náročnějším směrem (měli jsme za sebou výstup do sedla) a ještě jsme si vše vynesli sami.

Cestou z Thorung La do Besi Saharu jsme viděli všechna vegetační pásma, o kterých se v zeměpise učí. Nahoře jen ledovce a kamení, postupně se začaly objevovat malé keříčky a lišejníky, pak horské jehličnaté lesy, postupně se přidávaly listnáče a nakonec jsme sestoupili do bujné zelené subtropické vegetace plné vláhy. Řeka Marsyanghi se postupně zakousávala do stále hlubšího kaňonu, takže stezka vedla chvíli nad vysokými skalami, chvíli po břehu, často jsme přecházeli po visutých mostech, nechávali se kropit vodopády, brodili se vodou na stezce nebo na schodech a kochali se výhledy na nádherné scenérie okolo. Čím krásnější údolí bylo, tím horší byla stezka - stále nahoru a dolů, kamení, voda, bláto. Navíc bylo čím dál tím větší vedro, takže jsme byli promočení od potu, který se ve vlhku vůbec neodpařoval. Nakonec jsme šťastně dorazili do Besi Saharu těsně předtím, než se spustil dvoudenní liják.

Celá cesta pro nás byla úžasný zážitek. Krásná krajina, jakou jsme nikdy předtím neviděli, lidé žijící v odlehlých oblastech, kde jediné spojení s vnějším světem (nepočítaje vrtulník a satelitní telefon) představují nosiči, kterým cesta k nejbližší silnici zabere bezmála týden. Osmitisícové hory, dvousetmetrové vodopády a pohledy na nosiče ve vietnamkách s téměř stokilovým nákladem zavěšeným na hlavě nám v paměti zůstanou dlouho. Jsme rádi, že jsme celou cestu absolvovali sami bez průvodce a nosičů a že jsme se podívali do krásného zákoutí Himalájí.

Po náročném treku Himalájemi máme teď chuť na něco klidnějšího. Chceme si prohlídnout památky v Káthmándú - hlavně chrámové náměstí Durbar Square, slavnou Káthmándskou stúpu i další. Také se chceme vydat do Pátanu a Bhaktapuru - dvou dalších historických měst v blízkém okolí Káthmándú. A v neposlední řadě se chystáme na nákupy - outdoorové obchody zde praskají ve švech a cenovky ukazují zajímavě nízké ceny!

Do Evropy zamíříme 7.9. po poledni, v Čechách bychom měli být večer 8.9. Těšte se na nás!

Neočekávaně jsme strávili chvilku u netu (Zbych porovnával ceny fotovybavení u nás a v Nepálu ) a tak přidáváme aspoň v rychlosti pár informací o tom, co děláme.

Durbar Square by se do češtiny patrně přeložilo jako Chrámové náměstí. Překlad je to naprosto výstižný, nic jiného než chrámy totiž na celém náměstí nenajdete. Představte si, jak by to asi vypadalo, kdyby na ploše o velikosti pražského Staroměstského náměstí stalo 15 chrámu a jeden starý královský palác. A to ještě nesmíte vynechat hlavní silniční průtah Prahou, procházející přesně středem.

Tak tak nějak vypadá Chrámové náměstí v Káthmándú. Prý ho mají i v dalších městech, ale možná si necháme zajít chuť… (nenecháme, zítra bude v Pátanu nějaká slavnost, tak se pojedem podívat, ale už teď se toho trochu děsíme. Představa že by v daném prostoru bylo namačkáno ještě pár tisíc lidí je vpravdě děsivá.)

Nejzajímavější zážitek z celého náměstí bylo, když jsme viděli živou bohyni - Kumari. Každé město má někoho takového. Bohyně se vybírají cca ve 4 letech a podle legendy je duch bohyně opouští s první menstruací, kdy je potřeba vybrat novou Kumari. Současná Kumari má asi 10 let a občas se ukáže v okně svého paláce. I nám se ukázala - po chvíli čekání a schovávání fotoaparátů (bohyni je přísně zakázáno fotit, přestože pohlednice s jejím portrétem koupíte na každém rohu) se v okně ukázala namalovaná puberťačka se žvýkačkou v puse a šíleně znuděným výrazem. Pár vteřin na nás koukala a pak se zase schovala. A to bylo, co se týče bohyně, vše. Nejprve jsme byli nuceni tleskat, ale poté už jsme se museli jenom smát. Výraz bohyně jsme si asi představovali trochu jinak.

Pašupatináth je oblast kousíček od Káthmándú, kde se nacházejí významné Hinduistické svatyně a spalovací gháty - kamenné sokly na břehu řeky, na kterých se spálí tělo mrtvého a poté se smete do řeky. Je zde také nejznámnější svatyně boha Šivy (i s obrovským trojzubcem a zlatým býkem), ale nám, nehinduistům, není vstup povolen. Ke spalovacím ghátům se ale dojít dá a podívaná je to… zajímavá. Staří lidé z celého Nepálu chodí do Pašupatináthu dožít své dny, aby když zemřou mohli být spáleni na pohřební hranici na břehu řeky Bagmati a poté do ní (již jako popel) vhozeni. Ve stejné řece se ovšem někteří poutníci koupají a někteří ji dokonce i pijí. Zbychovi se ze všudypřítomného zápachu udělalo trochu nevolno a tak radši vše pozoroval ze vzdálenější terasy.

Z Pašupatináthu pošramocený žaludek jsme si šli spravit do blízké restaurace a poté i trochu zarelaxovat k buddhistickým stúpám. Tam je klid, jen vlaječky vlají ve větru a z prodejen CD v okolí se ozývá již notoricky známá Buddhistická mantra „Om mani padme hum“. (V průvodci je uveden jiný překlad než známe z Indie. Prý to tady znamená „Om, květe v lotosu, uf!“ )

Naposledy píšeme deníček z naší cesty, zítra kolem poledne odlétáme přes Dillí a Moskvu do Prahy. Nebude to nic příjemného, protože v Dillí budeme čekat 11 hodin a v Moskvě dalších 7. Utěšujeme se nadějí, že nás třeba pošlou jinudy, když bude letadlo přebookované. Poslední dny v Káthmándú dost prší a navíc nás už nebaví koukat na sešlé a zaplivané hinduistické chrámky, které jsou navíc špinavé od červené rýže, obsypané odpadky a ze střech jim roste tráva. A tak se bavíme tím, že obcházíme obchůdky, kterých je tu všude plno a nakupujeme.

Ještě před nakupováním jsme se zajeli podívat na Krišnův festival do Pátanu. Kromě obvyklých hindu chrámků byla na chrámovém náměstí ještě spousta lidí, jak je vidět na fotkách.

Včera jsme se rozdělili na mužskou část (která trávila dopoledne hraním tygříků - typická nepálská logická hra, obdoba šachu, kterou jsme koupili na krásném ručně řezaném kameni) a ženskou část, která objevila obchodní komplex plný různých hadříků, kabelek a podobných věcí, které ženy rády nakupují. Ke cti našim ženám slouží to, že když se po šestihodinovém nákupu vyčerpané vrátily, pochlubily se nám nákupem fair tradeových triček za 63Kč kus, což prý není špatná cena a bylo ji potřeba využít. Ale třeba je to aspoň na nějaký čas uspokojilo .

Protože váhový limit zavazadel je celých 20kg, hledali jsme možnosti, jak jej využít do posledního kila. V tu chvíli jsme narazili na krejčovství. Zbych potřebuje oblek, Whebovi se druhý taky bude hodit a ženy nemůžou zůstat pozadu bez kostýmků, a tak měl pan krejčí radost, že má velkou objednávku. A my máme taky radost, protože pánský oblek, dvě košile (všechno šité na míru) a kravata tu v přepočtu stojí necelých 3500Kč.

Už jsme šťastně doma a píšeme poslední zápisky do našeho cestovního deníčku. Wheb a Leňa jsou nemocní, Zbych a Helenka o ně pečují. Děkujeme všem, kteří sledovali naše zážitky a všem, kteří nám psali. Promítání bude někdy ve druhé půlce října, až zpracujeme těch 8000 fotek, které jsme si přivezli. Termín promítání zveřejníme na těchto stránkách a rozešleme mailem po našich standardních komunikačních kanálech.

Příště jsme si ochotni připlatit i 5000Kč za letenku, jenom abychom neletěli s Aeroflotem přes Moskvu. Kombinace nejhorší letecké společnosti, s jakou jsme kdy letěli a nejhoršího letiště, přes které jsme kdy letěli, byla dost nepříjemnou tečkou za naší cestou.

Poté, co jsme přeletěli z Káthmándú do Dillí, jsme se museli hlásit nějakým pánům s visačkami, kteří si nás zaevidovali, aby nás mohli pustit do tranzitního prostoru, ve kterém jsme měli strávit 10 hodin. Jedna chodba, uprostřed židličky a veškerá zábava, kterou letiště nabízí, je chodit od bagetárny k voňavkárně a zpět, nebo nahoru k businessovému salónku, kam se dostanete za pouhých 30 dolarů (ale zato je tam potom jídlo i pití zadarmo). Jediná tranzitní přepážka patří Air India a vede k ní dlouhatánská fronta Arabů a jiných tmavých cestovatelů oblečených v pyžamech a nočních košilích. Ostatní letecké společnosti si své cestující musí najít sami, a tak jsme čekali na zřízence od Aeroflotu.

Ten se kolem půlnoci objevil, vzal si naše pasy a letenky a na dvě hodiny se po něm slehla zem. Prý je to tak v pořádku a když jsme se po něm ptali, bylo nám řečeno, že „no problem“. Nakonec se objevil s palubními vstupenkami a my jsme si mohli vystát frontu na rentgenování baťůžků, detektor kovů, ošahávání a kontrolu bot. Každý kontrolor vám dá na palubní vstupenku razítko, takže za chvíli vypadá, jak kdybyste ji nechali dítěti, které se poprvé dostane k sadě tiskátek. Těsně před vstupem do letadla nás ale zastavili, že nám chybí razítko u baťůžků a že musíme na kontrolu znovu. Nakonec jsme uniformovanému muži vysvětlili (Zbyšek už dost sprostě), že požadované razítko je tady to, co skoro není vidět a mohli jsme vstoupit do Iljušina.

Dále cesta probíhala podle klasického ruského scénáře, takže jen ve stručnosti: Škaredé nepříjemné letušky s otrávenými obličeji. Jeden kelímek pití na 7 hodin letu. Fronta v Moskvě. Na tranzitní přepážce nikdo nepracuje. Za půl hodiny taky ne. Za hodinu taky ne. Zákazník něco chce? Nemá co otravovat! Žádné lavice na sednutí. Adin zabil kartóčku.

Naštěstí se vše v dobré obrátilo, v Moskvě se objevilo červeno modro bílé letadlo OK-MEI Českých Aerolinií s usměvavou posádkou a vepřem-knedlem-zelem na palubě a to už jsme cítili, že jsme skoro doma. Helenka si celou dobu hrála s mongolským dítětem, které cestovalo samo („Oni mu nedali ani pastelky, já bych to tady ošéfovala!“). Teplota v Praze na letišti 13 stupňů, v letadle se ozve Vltava… jsme DOMA!!!