Konečně jsme v Tibetu. Kamarádi, co už tu byli, nás varovali, že nemáme být zklamaní tím, co tady Číňani udělali. Zklamaní sice nejsme, ale měli pravdu. A prý se tu cizincům kontrolují i odchozí maily, tak uvidíme, jestli si Čínská tajná policie poradí s češtinou . S našimi batohy si poradili už na letišti. Když vám totiž po páse přijede pytel s vaším zavazadlem umně zabalený úplně jinak než jak jste ho odevzdali, je to přinejmenším divné…

Poté, co jsme se v 6:00 ráno potkali v hostelu s průvodkyní, co nás vezla na letiště, jsme poprvé spatřili originály našich povolenek ke vstupu do Tibetu. Sáhnout jsme si na ně ale nesměli, prý nám je dá na letišti. Ani tam nám je ale nedala, prý nám stačí kopie a originál si nechá cestovní agentura, abychom jim neutekli ze Lhasy. Takže jediné místo, kde jsme povolenku potřebovali, bylo letiště.

V letadle Sichuanských Aerolinií jsme dostali teplou snídani a výborně se o nás starali. Po přistání, když vypnuli přetlakování kabiny, jsme se začali cítit nějak divně. Inu, když se během dvou hodin ocitnete o 3000 metrů výš, je to poznat. Na letišti nás čekal řidič, policajt a průvodce s cedulkou „FIT 4pax“. FIT znamená „foreign independent traveller“, tedy zahraniční nezávislý cestovatel a touto zkratkou jsou označeny všechny cestovky oprávněné poskytovat služby cizincům.

Odvezli nás do hostelu, počkali, až se ubytujeme a teprve potom nás nechali na pokoji. I když, kdo ví, jestli nesedí o tři počítače vedle a nedívají se co píšeme…

Během odpoledne, kdy jsme si hledali lepší hotel (šestilůžková ložnice, kterou sdílíte se dvěma Číňany kuřáky není nic pro nás), mužská část výpravy odpadla. Wheb měl chřipkové příznaky, Zbyšek zvracel, a tak zůstaly ženy v hledání hotelu osamoceny. Díky tomu, že ženy neměly žádné zažívací a jiné potíže a měly u sebe peníze, objevily tzv. „bramborové paní“, tedy stařenky smažící na ulici brambory a prodávající je za jeden lidový peníz (tedy cca 3Kč) za pytlíček. Toto jídlo se stalo naší nejoblíbenější tibetskou stravou. Naštěstí druhý den ráno byli všichni v pořádku, a když se nepočítá dušnost po každých deseti schodech, už jsme se s výškou vyrovnali.

Protože Potala, bývalé sídlo Dalajlámy, je kulturní památka UNESCO, všichni tam chtějí. Je to monumentální stavba tyčící se nad Lhasou, nakonec na fotce se můžete přesvědčit sami.

Ne všichni se tam ale vejdou. Platí tyto denní kvóty: 2000 lidí v rámci organizovaných zájezdů a 700 lidí individuálně. Poté, co do Tibetu dorazil pokrok v podobě železnice, dorazí sem ve čtyřech vlacích denně asi 4000 Číňanů. Jak vidno, poptávka převyšuje nabídku a tak je o lístky docela boj. Tibetské cestovní kanceláře lístky zprostředkovávat už nesmějí a čínská cestovka si účtuje 300 yuanů provizi (vstupné stojí 100 yuanů). A tak jsme se rozhodli absolvovat levnější způsob obstarání lístků, tedy vystát si frontu sami.

Lístky se prodávají pouze na následující den a abyste měli nějakou šanci, je potřeba se do fronty postavit nejpozději v 7, lépe v 6:30 ráno. Nedostanete ale lístek, ale pouze potvrzení s číslem pasu, na základě kterého si teprve druhý den lístek koupíte (docela inteligentní opatření proti tomu, aby překupníci všechny lístky zkoupili a pak je prodávali dráž). My jsme se do ní postavili v 6:15 a před námi bylo asi 450 lidí. Samí Číňani, první běloši byli asi 20 lidí před námi. Když jsme se ptali lidí stojících asi v půlce fronty, kdy přišli, odpověděli, že v 1 hodinu ráno. Ti první tam byli od 9 hodin od večera. Na rozdíl od většiny čínských front, byla tahle docela organizovaná. Policejní páska kolem zdi udržovala pořadí a policajti vyhazovali každého, kdo by se k pásce jen přiblížil. Vypadalo to tedy, že se frontu podaří udržet až do konce.

V 7:00 otevřeli bránu. Nic víc, fronta stále nesměla dovnitř. V 8:00 začali pouštět lidi dovnitř, do železné ohrádky před pokladnami. Stále civilizovaná fronta. Mimo ohrádku se však hada už moc udržovat nedařilo, a tak začali první přeběhy. Stačilo se posunout o jeden metr doleva a už jste byli o 100 lidí vpřed. V 8:30 policajti naznali, že je vevnitř už lidí dost a bránu zase zavřeli. My jsme naštěstí byli uvnitř a spolu se dvěma Holanďany jsme se utěšovali, že na nás snad lístky zbydou.

V 9:45 se začaly prodávat lístky, resp. vydávat potvrzení. O dvě hodiny později se dostalo i na nás. Na potvrzení máme rudé razítko „16:20“. Potala zavírá někdy po 18:00. Ale stejně se těšíme, i když jsme ve frontě strávili skoro 6 hodin. Že vám to něco připomíná?

Už v Chengdu jsme se doslechli, že v Tibetu bude o něco dráž než jsme čekali. A je to tak! (hlavně díky nutnosti mít všude zaplaceného průvodce a povolení ke vstupu). Vypadá to, že se nám naše cesta začíná trochu prodražovat. Ale co už, jsme tu jednou za život a nějak to zvládnem.

K našim dalším cílům patří jezero Nam Tso (tam se zajedeme podívat ve čtvrtek na dva dny) a potom nás čeká několikadenní (6-8dnů?) cesta k nepálské hranici. Po cestě se chceme podívat do významnějších klášterů po cestě a hlavně navštívit základní tábor pod Mount Everestem. Už se těšíme!

Vážení a milí, máme pro vás další zprávy z Tibetu. Sice nemáme ve zvyku psát co den, ale poté, co se to tu mění každým okamžikem, tak jsme vám chtěli podat nejnovější info.

Dnes ráno jsme vyrazili koupit onen plánovaný výlet do Nepálu a čekalo nás nemilé překvapení. Už to prý není možné. S vyděšeným obličejem jsme se jali pátrat po příčinách, ale moc jsme toho nepochytili. Prý Číňani zavřeli silnici směr Nepál a cestovní kanceláře už nesmí prodávat výlety. Jediná cesta je teď prý letadlo. Místní tibetská cestovní FIT kancelář, respektive její pracovníci, byli podobně znechucení jako my, ale jsou na to zvyklí. Prý nařízení tohoto typu Číňani občas vydají a po čase zase zruší, jenom se nedá odhadnout, za jak dlouho.

Pán v cestovce říkal, že vůbec neví, co se stalo, ale ráno prý po hlavní silnici ve Lhase jezdili vojáci. Prý se musí podívat na indické zprávy, co se stalo. Nikdy totiž není poznat, jestli je silnice zavřená kvůli spadlému mostu nebo proto, že Číňanům rupne v bedně. Pustil nás k počítači, jestli to nejsme schopni zjistit. Na českých zpravodajských serverech nic nebylo a CNN se načítalo tak dlouho, že jsme odešli. Úplnou náhodou jsme do téže cestovky zašli ještě po půl hodině a pán nám řekl, že teď už nám výlet zařídí. Celé se to seběhlo tak, že po našem odchodu se CNN načetlo a mezi novinkami byla i zpráva z festivalu nedaleko Chengdu, kde jeden účastník vylezl na pódium a zeptal se publika, kdo si přeje návrat Dalajlámy. Dav skandoval, že všichni. Pár varovných výstřelů, několik zatčených lidí, a nějaké ty represe v Tibetu. Třeba zavřená silnice do Nepálu.

Není nám vůbec jasné jak, ale na základě této informace byl schopen nám slíbit, že pro nás povolení sežene. Nikomu nic nesmíme říct, ani jiným turistům. Povolení prý někdo umí sehnat jenom pro nás. Asi z vděku za to, že jsme jim našli zprávu na CNN. A tak se snad za tři dny vydáme na sedmidenní cestu do Nepálu a možná se podíváme i do základního tábora Everestu. To nám ale prý teď nikdo neslíbí, protože to záleží na policajtovi, co zrovna bude na kontrolním stanovišti.

Situace se tu mění každým dnem a každou hodinou, ale nebojte se o nás, my se o sebe postaráme. Nějaká ta stodolarovecka nám ještě zbyla

A jako bonus pro vás máme fotku noční Potaly. Dnes jsme byli i uvnitř a musíme říct, že zvenčí je hezčí. Vevnitř se nesmí fotit a v každé místnosti jsou tři policajti co to hlídají, takže fotek máme jenom pár.

Právě jsme se vrátili od nádherného jezera Nam Tso a zítra odjíždíme na týdenní cestu džípem do Nepálu. Nejméně týden tedy od nás nebudou žádné zprávy, proto se s vámi podělíme o aktuální dojmy. Čeká nás: Yamdrok tso, Gyantse, Shigatse, Sakya, Rongbuk, základní tábor Everestu (pokud nás tam Číňani pustí), Tingri a nepálská hranice. Další zprávy se pokusíme napsat z Káthmándú, teda pokud jim povodeň nestrhla internetové připojení.

Asi 200km na sever od Lhasy leží slané jezero Nam Tso (tso znamená tibetsky jezero, takže by to správné mělo být jenom jezero Nam). Je obklopené pastvinami s jaky a sedmitisícovými horami.

Podařilo se nám najít superlevný „zájezd“ zahrnující pouze dopravu. Jeli jsme v luxusní dodávce spolu se dvěma Italy a samotná cesta byla také zážitek. Každých 20km kontrolní bod, kde náš řidič dostával razítka do průvodky, kterou si policajt na posledním kontrolním bodu vzal. Všude kolem silnice chudá stavení tibetských pastevců a na každém vlaje aspoň jedna čínská vlajka. Místní tak jistě vyjadřují svoji lásku k mateřské vlasti…

Ještě k těm kontrolním bodům. Řidič má v průvodce napsaný i čas, kdy kterým bodem projel, takže se dá snadno zjistit, jakou průměrnou rychlostí mezi dvěma body jel. Inu, je to levnější než radar na měření rychlosti. V praxi to ale vypadá tak, že před zatáčkou, za níž je kontrolní stanoviště řidič zastaví, ukáže na hodinky, jde se vyčurat, zakouřit a až uplyne dost času, jede se k policajtům na stanovišti.

Nam Tso je naprosto úžasné. Protože z mailů víme, že se díváte rádi na fotky, máme pro vás hned tři, což je lepší než sáhodlouhé popisování. Z fotek ale není poznat, že jezero je ve výšce 4750 metrů, tedy o 1100m výše, než Lhasa. Cestou se projíždí přes průsmyk 5190m (Helenka a Wheb mají výškový rekord). Dále z fotek není poznat několik desítek autobusů čínských turistů a spousta džípů a dodávek západních turistů.

Po příjezdu jsme si prohlédli místní klášter a udělali malé kolečko kolem poloostrova s turistickou základnou. Cestou jsme objevili nádherné zákoutí mezi skalami, kde jsme se rozhodli postavit stan. Náš pokus o výstup na asi 150m vysoký kopeček s batohy na zádech jsme nakonec vzdali kvůli blížící se bouřce (ale druhý den jsme si na něj stejně vylezli). Otestovali jsme náš nový stan (děkujeme Rosťovi za tip) a zjistili, že v něm nezmrzneme. Čtyři funící lidé jej zafuní dostatečně. Slabou stránkou noci byla nadmořská výška. Na 4700m jsme přece jenom nebyli aklimatizovaní, takže jsme se moc nevyspali. Dojmy se různí: strašící duše mrtvého jaka, Číňani chtějící další a další povolenky, svědění v kloubech, lechtání na zádech, klaustrofobie ve spacáku, či akutní nedostatek vzduchu ve stanu. A ráno na vás po probuzení kouká Tibeťan, což už není sen.

Zdárně jsme projeli všechny kontrolní stanoviště, přežili sjezd do himalájského údolí a získali od číňanů výstupní razítko do pasu. Tím jsme se dostali do Nepálu a po šestihodinové cestě namačkáni v jeepu dojeli do Káthmándú, kde máme konečně volný den. Je období dešťů, takže pořád prší. Plánujeme výlet k Annapúrnám, ale předtím se s vámi podělíme o poslední tibetské zážitky.

Naše cesta ze Lhasy vedla přes nejvýznamnější tibetské kláštery - Gyantse, Shigatse, Sakyu a Shegar. Žádný z nich nebyl původní, všechny byly v šedesátých letech během kulturní revoluce zničeny rudými gardami a v posledních dvaceti letech procházejí rekonstrukcí. Něco obnovit lze, něco ne. Zlaté sochy skončily většinou roztavené v čínské státní bance, a tak na jejich místech stojí hliněné sochy natřené zlatem. Původní Buddhovy citáty na pergamenu, které byly spáleny, už taky nikdo nenapsal znovu, ale domy většinou vypadají jako předtím (až na některé výjimky, kdy nebyly žádné obrázky a kláštery tak nebylo podle čeho rekonstruovat).

Protože i v klášterech bývají špióni Čínské lidové republiky (což je mnohdy poznat na první pohled, protože Číňana od Tibeťana rozpoznáte snadno), zničili jsme všechny obrázky Dalajlámy, kromě toho, který jsme měli vytištěný přímo v průvodci. Někdy nám ale mnichové povídali zajímavé věci právě o tom, co Číňani kdy zničili a jak nynější vláda nutí mnichy a mnišky být ve společných klášterech, i když vždycky bývali odděleně.

I kdybychom do teď nebyli přesvědčení o tom, že Číňani jsou potvory a že Tibeťany utlačují, náš průvodce a řidič nás o tom přesvědčili dokonale. Nešetřili slovy typu „chinese shit“ a neustále zdůrazňovali, že Číňani se na památky nejezdí dívat, ale jezdí je znečišťovat a ničit.

Jednoho dne nás zavezli do horkých lázní nedaleko Lhatse. Prvně nám vykreslili, jak je to úžasné, kolik mají vnitřních a venkovních bazénů a jak je to úžasný relax. Nakonec byl otevřený jenom jediný bazén, který byl navíc plný žabince, ale voda byla úžasně teplá a v kombinaci s pobytem na Tibetské náhorní plošině jsme si to nakonec užili, i když tam kromě nás bylo i pár zvědavých místňálů.

Potom jsme se jeli do sousední vesničky podívat na koňský festival - tradiční tibetskou „soutěž“ ve sbírání šerp ze země z koňského hřbetu. Kolem trasy se šerpami byla spousta velikých stanů a v nich pohostinní obyvatelé vesničky, kteří nás pozvali dovnitř a nabídli nám pivo, čaj a buchty. Za odměnu jsme je fotili a slíbili jim, že fotky potom pošleme e-mailem na adresu jedné slečny, která uměla trochu anglicky. Ke konci bylo docela těžké vymanit se z davu fotekchtivých dětí, ale propiska pro každého to nakonec vyřešila.

Z koňského festivalu jsme měli opravdu dobrý pocit, protože jsme se konečně potkali s Tibeťany neposkvrněnými turistickým ruchem, pohostinnými, kterým nejde jen o to odřít z vás co nejvíce peněz a jejich děti neříkají pouze „hello money“.

Základní tábor Everestu byl jeden z nejdůležitějších bodů naší cesty. Před odjezdem ze Lhasy nás strašili, že se k němu možná nedostaneme, ale nakonec dopadlo všechno dobře a my jsme nejvyšší horu světa viděli.

Samotná cesta do základního tábora je na jeep, normální auto nemá šanci. Průjezd bažinami, potoky, úzkými cestičkami na strmých svazích a podobné atrakce vyžadují zkušeného řidiče. Cesta moc udržovaná není, i když se za vjezd platí v přepočtu 1200Kč za auto a 360Kč za osobu. Řidič celou dobu sprostě nadával na čínskou vládu, že jenom vybírá peníze a cestu neudržuje.

Základní tábor je pouze atrakce pro turisty, protože Číňani už na vrchol žádné expedice nepouští. Čtyři kilometry od základního tábora vyrostlo stanové městečko, kde se turisti ubytují a nají a potom mohou jít pěšky nebo na koněm taženém vozíku do skutečného základního tábora, který je ve výšce 5200m.n.m. Tam čeká cedule „pohraniční stráž“, nápis, že dál se nesmí a dva čínští vojáci, kteří si vás zapíší a nepustí vás dále. Když jsme se ptali, kam až se může, tak řekli, že támhle k tomu potoku a dál to nejde, protože tam bývá špatné počasí a je to nebezpečné. Naše přání sáhnout si na led z Everestu tak zůstane nesplněno do té doby, než Tibeťani Číňany vyženou a Everest opět zpřístupní.

Naštvaní na Číňany jsme si z plných plic zakřičeli do větru „Ať je tato země svobodná!“, což nám udělalo moc dobře. Chudáci Američani, ti si zakřičet nemůžou, aspoň k něčemu je čeština dobrá. Náš průvodce nám říkal, že před časem skupinka Američanů rozvinula pod Everestem tibetskou vlajku a spálila čínskou. Tibet neosvobodili, ale základní tábor byl na čas zavřený a jejich průvodce sedí ve vězení…

Cesta přátelství vede ze Šanghaje až do Káthmándú. Až po městečko Tingri je to pěkná asfaltová silnice, ale potom se mění v kamenitou prašnou cestu, místy opět pouze pro jeepy. Náš průvodce, poučen z cesty na Everest a otlučený batohy si zezadu raději přesedl dopředu a i my ostatní jsme měli místy co dělat, abychom se nepraštili hlavou do stropu. Říkali jsme si, že pokud čínsko-nepálské přátelství vypadá stejně jako tahle cesta, tak se asi moc rádi nemají.

Poslední úsek cesty, mezi městečky Nyalam a Zhangmu byl nejhorší. Silnice je ve výstavbě a jezdí se střídavě pár hodin jedním směrem a pár hodin druhým směrem. Silnice klesá prudce dolů do hlubokého himalájského údolí, kilometr pod vámi zuří rozbouřená řeka, do které ze všech stran padají vodopády. Cesta se klikatí po skalách a příkrých svazích, občas vás nějaký vodopád pokropí a někdy vás od srázu dolů dělí jen tenký provázek, na kterém jsou přivázané modlitební vlaječky. Ještě že tam jsou. Občas vede cesta i po mostě, ale většinu vodních toků je potřeba přebrodit. No, byl to zážitek. Nakonec jsme šťastně dojeli do městečka Zhangmu, které leží asi o 2 výškové kilometry níže než Tibetská náhorní plošina. Domy stojí kolem jediné klikaté ulice, která vede zvrchu dolů do údolí až k „mostu přátelství“, na kterém je tibetkso-nepálská hranice.

A jelikož se nám podařilo přežít cestu po Cestě Přátelství až do Káthmándú, můžete opustit deníček z Tibetu a přesunout se na stránku s deníčkem o cestě po Nepálu.