Poprvé se mi podařilo vyrazit na delší služební cestu a to dokonce rovnou do Ekvádoru. A aby toho nebylo málo, není to cesta na konferenci či stáž někde v kanceláři, nýbrž rovnou dobrodružná cesta do džungle. V rámci projektu Energy Bridges na kterém spolupracujeme společně s německou Klima-Bündnis se totiž zajímáme o ničení pralesních porostů těžbou ropy. Ta se v amazonské nížině těží ve značném množství a životní prostředí a lidé žijící v této oblasti na to prý dost doplácejí. Zda tomu tak doopravdy je uvidíme. Zatím aspoň pár postřehů z prvního dne a z cesty.

Nevím jak to dělám, ale už podruhé ze dvou případů, kdy někam letím s KLM mi nedorazilo zavazadlo. Naštěstí mě v tom kolegové nenechali sami a zavazadlo chybí i mým třem dalším kolegům. Problémem však je, že místo toho, aby zavazadlo dorazilo druhý den, zatím tu stále není. A to se velmi blíží poslední šance - zítra letíme do Amazonie a obávám se, že tam nás mé zavazadlo nenajde. (bohužel to totiž není Zavazadlo a tedy mu chybí stovky malých nožiček (vtip pro Prachettovce)). Snad však dorazí - KLM jsou jinak velmi dobrou leteckou společností a tak myslím, že ztráty zavazadel jsou spíš mojí karmou .

Je strašné. Je strašné, Je strašné. S Michalem jsme si řekli, že jestli to takhle půjde dál tak při příští prohlídce města utečeme. Z celého dne mám akorát pocit, že na někoho pořád jenom čekám a když už máme možnost si něco prohlídnout, tak můžeme maximálně na pět minut a poté se zase hodinu plížím o dvěstě metrů dál. Za celé dopoledne jsme takhle stihli akorát hlavní náměstí v Quitu a Kostel Kristoých společníků. Musím však uznat, že jeho interiér mě zaujal - sice v barokním přeplácaném stylu, nicméně nebylo v kostele místo, kde by nebyl kus zlata. A to zaujme.

Trochu faktických info: Ve skupině je nás 13 a to s sebou nese spoustu nevýhod. Jsme pomalí, každý by rád něco a tak se pořád nemůžeme nějak rozumně domluvit. Navíc mluvíme asi 6 různými jazyky (Maďarsky, Česky, Německy, Anglicky, Lucembursky a Španělsky) a tak je domluva občas trochu problematická.

Nezbývá mi ale než si zvyknout a vzpomínat na sladké cestování ve dvou či čtyřech…

A aspoň něco vím. S cestovkou nikdy!

Zítra se vydáme ráno na letiště, kde si snad konečně vyzvednu ztracený batoh a hned poté odletíme vnitrostátním letem do Lago Agriatico, města ležícím v Oriente (amazonii). Tam budeme celý den a poté se přesuneme autobusem do Cocy. Odtam nás čeká let do džungle a dvoudenní návštěva oblasti Sarayaku.

Podařilo se mi sehnat si lístky na Galapágy, takže po zkončení pracovní části sedám do letadla a na pět dnů zmizím na Galapágy. Měl bych tam tedy být od 12.9. do 16.9 včetně. Mám objednané lůžko na lodi a zamluvenou cestu na několik ostrovů při tzv. jižním kolečku po ostrovech. Těším se!

Po týdnu na cestách jsme opět dorazili do Quita. Mezitím se toho ale událo opravdu hodně a musím říct, že tenhle výlet stál opravdu za to. Ale postupně…

Z Quita jsme přeletěli letadlem do oblasti Oriente (tedy Amazonie) do města Lago Agrio. Tedy, ještě před třiceti lety to byl neporušený prales, ale po nástupu těžařů ropy se prales v podstatě celý vykácel a vzniklo zde bludiště z ropovodů, ropných věží, rafinerií a špinavých prašných měst.

S místní neziskovkou Frontier defensa de la amazonia jsme absolvovali celodení toxic tour - cestu po místech, která zde podle některých ropných společností už neexistují. Jedná se především o nezabezpečené ropné vrty, ze kterých uniká ropa při větších deštích do přírody či o takzvané “piscinas“ - odpadní nádrže do kterých se vypouštěla zbytková ropa a kterých dodnes více jak 1000 existuje v ekvádorské džungli. Z takovýchto nádrží pak ropa postupně uniká do spodních vod a zamořuje tak čím dál tím větší území amazonského pralesa.

Osobně ve mě toxic tour zanechal hluboký dojem. Z materiálů, které jsem měl před cestou k dispozici jsem věděl, že takovéto věci existují, ale vidět je a moc si sám šáhnout do té obrovské nádrže vysoce toxické vody a ropy je věc jiná. Asi jsem konečně pochopil, jak je situace v této oblasti kritická a že by společnosti, které jsou za tyto věci odpovědné (v tomto případě především Chevron/Texaco) měli po sobě zanechat přírodu vyčištěnou stejně, jak by to byli nuceni udělat v zemích, ve kterých sídlí.

Během následujících dnů jsme byli pozváni do komunity Sarayaku, která leží vzdušnou čarou asi 70 km v džungli od města Puyo. Cesta tam je možná pouze malým letadlem a na kánoích. Ve srovnání s Toxic tour jsme po cestě mohli pozorovat nedotčenou džungli v celé své kráse. Při letu letadlem i při čtyřhodinové cestě na indiánských kánoích po Rio Bobonaza jsme si opravdu mohli vychutnávat krásy pralesa. Obrovské stromy klenoucí se nad amazonskou řekou, liány vysící z jejich větví, křik ptáku… Nádhera. Občas bylo zapotřebí vystoupit do vody a tlačit chvíli loď přes místa s malou hloubkou. Chvíli jsem se bál různé havěti, ale rychle mě to přešlo a nakonec jsme se v Rio Bobonaza koupali i v hluboké noci. Sledovat hvězdy nad hlavou a plavat při tom v tropické řece v amazonské džungli, to je zajímavý zážitek .

Samotná komunita Sarayaku je velmi zajímavá. Dobře si uvědomují, že jejich tradiční život je pevně spjatý s pralesem a snaží se hospodařit tak, aby zdroje, které jim prales poskytuje mohli využívat tak dlouho, jak jen to bude možné. Způsob hospodaření tak trochu připomíná náš trojpolní systém adaptovaný na tropický prales - vykácí určitou plochu v pralese, rok ji používají jako zahradu pro hospodářské plodiny (převážně maniok) a následně ji 15 let nechávají zarůst. Během této doby dojde opět k nahromadění živin v půdě a ta tak neztrácí úrodnost.

O Sarayaku jsem toho napsal víc, zbytek je ale na oficiálním blogu cesty. Můžete si to přečíst v angličtině, nebo využít služeb automatického překladače od Google, nutno však podotknout že mu to zrovna moc nevyšlo.

Ano, je to konečně tady. Zkončila práce, začíná zábava. A aby to začalo velkolepě, tak mě poprvé v životě okradli.

Už je to tak. Všichni kromě Silke odjeli a já, jelikož moje letenka na Galapágy je až na zítra, se chtěl vydat do centra města. Zbalil jsem si foťák, peněženku a mobil a vydal se na cestu. Abych necestoval drahým taxíkem, vydal jsem se na zastávku trolejbusu. V Quitu jezdí jen jedna trolejbusová linka ze severu na jih. Má vyhrazený pruh na silnici, takže jezdí velmi rychle. Problém je ale v tom, že je poměrně hodně využívaná a tak jsou trolejbusy narvané k prasknutí. A ten, kterým sem jel já byl přesně takový.

Nastoupil jsem na zastávce La Colón a před sebou měl šest zastávek do centra - na zastávku Plaza Grande. První zastávka v pořádku, jen trolejbus byl tak natřískaný, že jsem v jedné ruce držel nad hlavou foťák abych o něj nepřišel v tlačenici a druhou ruku jsem měl položenou na peněžence v kapse. Při nastupování na druhé zastávce ale byla tlačenice tak obrovská, že jsem fakt nevydržel mít ruku položenou na kapse a asi na pět sekund jsem se chytil stropu. A to byla chyba.

Když jsem totiž o pět vteřin později dal ruku zpět na kapsu, byla prázdná. Rozhlídl jsem se okolo, ale v těsné blízkosti bylo několik desítek lidí zoufale se přez mě tlačících dovnitř nebo ven. Kdo kdy viděl tlačenici při nástupu do Pekingského metra, tak tohle bylo něco podobného. Vyhodnotil jsem, že to byl patrně někdo kdo jde ven a kdo se bude chtít odemě co nejvíc vzdálit a vystoupil jsem také ven z trolejbusu. Prošacoval jsem okamžitě první podezřelou ženskou, co stála hned vedle mě, ale v kabelce nic neměla. Bohužel. A v té chvíli už všichni ostatní byli daleko. Pozorně jsem se podíval na kalhoty a zjistil jsem, že mi peněženku nevzali normálně, ale pravděpodobně mi žiletkou rozřízli kalhoty i s kapsou a vzniklou dírou vyndali peněženku. Byl jsem vytočený k nepříčetnosti.

Peněženka je jedna věc. Měl jsem v ní asi třicet dolarů (cca 600Kč), což člověka nezabije. Horší jsou ale obě platební karty, které jsem si blbec nechal v peněžence - skoro vždycky si je dávám do secret pocket na těle - ale dnes ne. Takže cesta na hotel, okamžitý Skype do čech a hořečné blokování karet. Ale je to v pořádku - obě dvě karty jsou nahlášené jako ukradené a už by nemělo být možné jimi něco zaplatit.

Nejvíc mě ale štvou kalhoty. Ty jsem si koupil asi před měsícem, abych měl něco slušnějšího na sebe a teď mám v tříslech díru o velikosti peněženky. Inu, co už. Takže jsem navštívil místní krejčí a nechal si kalhoty zašít. Vidět to je, ale aspoň mám v čem chodit po Ekvádoru - jsou to moje jediné dlouhé kalhoty tady.

Otázkou zůstává, jak pojedu příště do centra? Namám nejmenší chuť si zážitek zopakovat. Asi tu za taxíky nějaké drobné nechám…

Ale ještě zpět k práci. Na poslední pracovní den v Quitu jsme měli naplánovanou exkurzi na sever k městu Otavalo. To je známé především velkým indiánským tržištěm s dobrými cenami a velkým výběrem. Samozřejmě naše cesta nesměřovala k tomuto tržišti, ale dostali jsme se nakonec i na něj.

Naším cílem byla oblast okolo jezera Mojada v horách jižně od Otavala. Jezero leží ve výšce 3700m.n.m. a v jeho okolí se nachází jeden z programů, které mají bojovat proti změnám klimatu. Místní ekologové z organizace Action Ecologica nám chtěli ukázat, jak je to ale doopravdy.

Projekt začala v roce 1993 holandská společnost FASE ve spolupráci s ekvádorskou společností PROFAFOR a spočíval v tom, že vysadí velké plantáže stromů, které budou pohlcovat uhlík. Za ten potom na trhu s emisními povolenkami, které oni vydají vydělají velký balík. Projekt je v současnosti stále aktivní a emisní povolenky z něj si může koupit kdokoliv. Zní to dobře, ale problém je v tom, že v současnosti zde již skoro žádné plantáže nejsou. Většina z nich vzala zasvé po požárech, které prošli vysokohorskou krajinou (tzv. Paramem) jako nůž máslem. A druhý problém je v tom, že k vysání byly zvoleny nepůvodní druhy dřevin - eukalipty a borovice a nutno podotknout, že ani jednomu z těchto druhů se v takovéto výšce moc nedaří. A tak uhlík pohlcují akorát tak zakrslé, dvoumetrové borovičky, osamoceně rozmístěné po vypálených svazích.

A společnost stále inkasuje nové peníze a prodává další a další emisní povolenky…

Ale k veselejšímu. Tržiště bylo krásné. Věcí měli spoustu a za docela příjemné ceny. A tak jsem taky nakupoval . Můžete se těšit na nové tričko s nápisem Ecuador Ecologica (jak příhodné) a na konečně dobrou houpací síť. Za 15$, no nekupte to .

Těsně předemnou jsou teď Galapágy. Zítra v 06:45 (na tak křesťanskou zemi dost nekřesťanský čas) mi letí letadlo na Isla Baltra na Galapágách. Tam by mě měl čekat průvodce a společně s ostatními (celkově nás má být na lodi 16) nás nalodit. V plánu je návštěva jižních ostrovů Isla Santa Cruz, Isla Isabella a Isla Floreana.

Tak mi držte palce, ať nedostanu mořskou nemoc a ať je pěkný počasí na focení. Těšte se! Mám sebou podvodní foťák!

Sedím na zádi pirátské lodi, slunce svítí a vlajka se skøíženými hnáty vesele vlaje vpravo nademnou. Paluba, ozáøená poledním tropickým sluncem se mírnì naklání, tak jak si vlny Tichého oceánu pohrávají s lodí. Kormidelník si prospìvuje a pevnì stojí rozkrocen za velkým drevìným kormidlem predemnou.

Vpravo od nás je Isla Floreana, jeden z ostrovù Galapág. Kamenité pláže hemžící se obøími želvami a leguány nás pomalu míjejí, tak jak plujeme dále na sever. Pozoruji kroužící kormorány, kteøí v okamžiku dokáží zmìnit smìr letu a jako šipka se vrhnou do vln oceánu, aby se po chvíli vynoøili s rybou v zobáku.

Z pirátské idyly mì vytrhuje jen pár vìcí. Pøednì je to zvuk motoru lodi ukrytý kdesi hluboko, který by v dobách pirátù urèitì nerozechvíval celou loï a poté je to i hromada vybavení na šnorchlování, kterou náš prùvodce nachystal. Za chvíli totiž pøiplujeme k místu se zajímavým názvem Day's light (denní svìtlo) kde máme slíbené šnorchlování s tuènáky, mantami, želvami a lachtany. Jedno takové potápìní s obøími želvami mám už za sebou a pøestože je voda zde docela studená byl to velmi pøíjemný zážitek. Želvy jsou na suchu neohrabanými, obrovskými živoèichy, kdežto ve vodì jsou obratné a hroznì rychlé. Aè se to nemá, jedné jsem se pod vodou dotkl a než jsem se staèil poøádnì chytit, byla o deset metrù dál.

Ostrovy samotných Galapág jsou zvláštní. Kdyby zde nežilo tolik endemických živoèichù a rostlin, asi tìžko by se sem nìkdo vracel. Pøece jenom, ostrovy jsou sopeèné a je to na nich vidìt. Ostré pobøežní skály z rozpukaných bazaltických hornin, minimum vody na ostrovì a s tím spojená pøevážnì nízká, sušší vegetace. Ale ostrovy umí i hodnì pøekvapit. Tøeba skalním mìstem s pirátskými jeskynìmi, které piráti do mìkké skály vysekali když mìli na ostrovì své tajné útoèištì, nebo kolonií obrovských legùánù, slunících se na rozpukaných útesech u moøe.

Plavba po ostrovech je ale dobrá i na jiné vìci. Tøeba na srovnání myšlenek a smíøení se s tím, že cestuju sám. To je pro mì hodnì zvláštní - nikdy pøedtím jsem to nezažil a prozatím i doufám, že to víckrát ani nezažiju. Mít s sebou nìkoho, s kým se mùžete podìlit o to, co dìláte, vidíte a zažíváte je vìc, kterou jsem nikdy neocenil více než právì teï.

Spolucestující mi kromì posádky španìlsky mluvících námoøníkù (teda, do jednoho jsou to správní a pøíjemní maníci) dìlá pouze postarší anglický pár, podle pøízvuku a kadence angliètiny odnìkud z Wallesu. Jsou hodnì uzavøení do sebe, myslím, že jedinou moji komunikaci s nimi obstarává ukázka fotek z daného dne po veèeøi. Ale zase na druhou stranu, mám kabinu sám pro sebe (teda, pro mì a hluk motoru ) a nemusím se s nikým o i tak malé místo dìlit.

Je super! Pøedstavte si, že plavete v krásnì èistém moøi, všude okolo vás jsou skalnaté útesy porostlé rùznými podmoøskými rostlinami a mezi nimi plavou pestrobarevné rybky. A obèas žralok èi obøí želva. Ty jsou docela milé a pøiplavou i docela blízko. A vrcholem všeho jsou sea lions (poøád nevím správný èeský pøeklad). Ty jsem ve vodì potkal dohromady dva a oba si chtìli nejvíc ze všeho hrát. Pøiplavou až tìsnì k vám, kouknou se do oblièeje (nebo do objektivu) a rychle se otoèí a plavou pryè. Nebo pod vás, vedle vás a tak. Moc príma zážitek.

Zitra se pokusim nedat se okrast a zkusim vyrazit na sopku nad Quitem. Jezdi tam specialni lanovka a tak se mi to treba podari. A kdyz se na to citit nebudu, tak vyrazim na Stred Sveta - pamatnik postaveny primo na rovniku.

Proc bych se na to necitil? Protoze Quito ma 2800m.n.m., sopka ma vrchol v 4.100m.n.m. a ja mam aklimatizaci na vysku 0m.n.m. Tak proto…

Jinak dal mam v planu vylet do Banos, kde jsem uz sice byl, ale ted tam budu urcite dyl nez jen na obed v restauraci na namesti. Mam v planu si tam bud a) pujcit paraglide nebo b) pujcit horske kolo. Pokud se podari A, tak uvidime, ale spis to necekam, i kdyz to tam delaji - mam totiz licenci doma. A kdyz se podari B, tak sjedu 65km serpentinami s vodopady a tunely do Puya, tam dam kolo na strechu autobusu a pojedu zase zpatky.

No, a potom uz zbyva jen Cotopaxi. Chtel bych si domluvit guida pro cestu na ledovec navrchu - jinak to ani nejde, jsou potreba macky a cepin a lana apod. Ale pred tim bych rad aspon dva dny chodil sam v narodnim parku pod sopkou. Stan mam, spacak taky tak mi vlastne ani nic moc nebrani. Tak uvidime, jestli me to bude samotnyho bavit.

A pak zpet do Quita a domu… uz se tesim

Tak se poslusne hlasim opet z Quita. Vypada to, ze sem nikde jinde ani nebyl, ale neni to pravda. Net vsak davam akorat tady…

A co ze se delo od minuleho prispevku?

Jak jsem psal drive, mel jsem v umyslu vylezt na poradny kopec, abych zjistil zda zvladnu cestu na Cotopaxi. A jak jsem mel v umyslu, tak jsem i udelal.

Z kopcu okolo Quita me zaujal vulkan Rucu Pichincha. Je to jeden ze dvou vulkanu v okoli, druhy je ale stale aktivni a o pekny kus cesty dal. A navic, do pulky vulkanu vede lanovka. A tak jsem vyrazil. Lanovka se jmenuje TeleferiQo a vede primo z Quita do vysky 3888m.n.m. Tam je velka restaurace a obchod se suvenyry, kam kazdodene vyrazi hromada mladych Quitanu (tohle fakt nevim jak vysklonovat). No, a ja obchod obesel a vyrazil. Vsudypritomne cedule meli sipku a vysku 4.100m.n.m., tak jsem si rikal ze to zvladnu rychle. Pohled predeme me vsak trochu prekvapil a zacal jsem si rikat, ze s tou vyskou je neco spatne. A taky ze bylo. Po dvou a pul hodinach ostre chuze jsem se vysplhal az nahoru (koncovka byla pekne horolezecka, odhad sice jen III-IV, ale zase v pekne vysce a bez jisteni) a ma GPS ukazuje 4.705 m.n.m.

Vyhledy z vrcholu snad nejde ani popsat. Jakmile bude chvilka casu, zkusim dat dohromady nejake fotky a vyvesit je sem, ale urcite to nebude pusobit tak, jak nazivo. Vsude okolo byly obrovske hory, nikde nikdo a o dva vyskove kilometry podemnou bylo Quito. A poprve jsem videl dopravni letadla z vrchu

Proc ne? Byl jsem se Silke (porad ta stejna osoba co tu z nasi pracovni cesty zustavala) na pivko a po ceste na zachod jsem zahlidl vetsi skupinu lidi, jak kouka na nejake video. Kouknu a ono to video z paraglide zavodu v Italii. Tak jsme se dali do reci a po chvili z toho byla nabidka na spolecne poletani nad Quitem.

Rekl jsem si, proc ne a domluvili jsme se, ze si dalsi den zavolame a domluvime se, co a jak. A tak jsme udelali, domluvili kde se potkame a ze me naberou autem a odvezou. A ze i padak se pokusi zajistit, at se nemusime delit o jeden a muzu si v klidu politat.

A tak se stalo. V 9:30 rano jsem stepoval pred mistni katolickou universitou, potkal se s bandou paraglidistu a vyrazili jsme. Misto na litani jak stvorene, kousek od centra Quita s vyhlidkou do dali na Cotopaxi a jine sopky. Jedinou nevyhodou byl tak silny vitr, ze ani otrli ucastnici mistrovstvi sveta v paraglidingu odmitli vzlitnout. A tak jsme tam dve hodiny sedeli, ja si vyzkousel vsechny jejich profi-sedacky a potom jeli zase zpatky do centra. Skoda, treba ale priste, kontakty mam…

Patrne nejznamnejsi vec v ekvadoru je samotna poloha zeme. Lezi na rovniku a samozrejme toho umi poradne vyuzit. Takze kousek severne od Quita je velky pamatnik Mitad El Mundo (stred zeme), a jeho stredem prochazi nakreslena cara predstavujici rovnik. Okolo je spousta povidani o tom, jak to kdysi vymerovali a jak to bylo cele obtizne. Na podiu pred pamatnikem se stridaji kapely z celeho ekvadoru a hraji mistni hudbu, prodavaci suvenyru maji zne.

A proc o tom vlastne pisu? Protoze cely ten pamatnik i s tou presne vytycenou a nakreslenou carou predstavujici rovnik neni na rovniku. Pri stavbe se pry sekli a postavili to o 247m. jinde. Je to takove verejne tajemstvi, ale je to tak. Schvalne jsem si to overil na sve GPS a nechal se odnavigovat na spravne misto. Je to uprostred silnice, severne od parku. A samozrejme, cedule ani pamatnik zadny …

Tak pisi posledni prispevek do denicku z Ekvadoru. Zhruba za dve hodiny uz budu stat s batohem na letisti a cekat na svuj let do Panamy. A co ze jsem to par poslednich dnu delal?

Nedlouho po napsani posledniho prispevku jsem odjel do narodniho parku Cotopaxi. Ten se nachazi asi 70km jizne od Quita a jeho hlavni atrakci je, svete div se, vulkan Cotopaxi. Nejdrive jsem se v Quitu snazil domluvit si vylet s cestovkou - to znamena, ze mate zajistenou dopravu a pruvodce a - coz je nejdulezitejsi - zajistene macky a cepin. Pouze s temito dvema vecmi se totiz da vylest az na vrchol do vysky pres 5800m.

No, a abych to zkratil, cestovku se mi zaridit nepodarilo. Porad me ujistovalize uz zitra se najde nekdo kdo bude chtit taky (min. pocet pro rozumnou cenu jsou dva lide) az me to po peti dnech prestalo bavit a odjel jsem sam.

Sbalil jsem batoh, nakoupil jidlo a jel. Prvni den jsem se dostal na nahorni plosinu pod vlastnim vulkanem, nekde okolo 4000m.n.m. kde jsem prenocoval ve stanu. To ze jsem malem zmrznul (v noci bylo okolo nuly a rano bylo vsechno vcetne stanu naprosto zmrzle. A spacak se jmenem Bike napovida o jeho tepelne-izolacnich vlastnostech) je jen jedna z vtipnych prihod, ktere se mi tento den staly. Druha je napriklad to, ze kdyz jsem za deste stavel vecer stan, postavil jsem ho presne vedle cedule „stanovani zakazano“. No, prisel jsem proste z druhe strany a tu ceduli jsem nevidel. Stane se.

Druhy den se mi podarilo cestou rozmrznout a dolest po nekolika hodinach az do vysky 5018m. k ledovci na Cotopaxi. Tam jsem to obratil a zacal jsem se vracet. A presne tehdy se prihodila ta nejdulezitejsi vec - potkal jsem Martina a Isel - Nemce kousek od Norimberku, se kterymi jsem se velmi spratelil a stravil s nimi dva dalsi dny. Padli jsme si do oka a velmi brzo jsme zjistili, ze jsme si velmi podobni. A tak slovo dalo slovo a uz jsme jeli spolecne jeepem zpatky k panamericke dalnici a spradali plany na zitrejsi vylet k Lago Quilotoa.

Lago Quilotoa je laguna lezici asi 60km od Panamericke dalnice ve vysce cca 4000m.n.m. Je to vlastne obrovsky krater (pozustatek sopky) zality vodou. A je nadherny… Modrozelena vodni plocha a v ni se zrcadlici steny krateru okolo a nadherna 5hodinova cesta okolo vedouci po vrcholcich techto sten. Nadherne vyhledy… Vsak posudte sami z nasledujicich fotek…

Jeste tentyz vecer jsem spolecne s Martinem a Isel nasedl do nocniho busu a presunul se do Baños. To ej mestecko, kterym jsem uz behem pracovni casti projizdel, ale nemel jsem cas se do nej vic podivat. Je totiz zname jednak svymi laznemi s teplou mineralni vodou a jednak take mnozstvim adrenalinovych aktivit, ktere zde muzete absolvovat. A my jsme se taky cinili a hned na druhy den rano si zamluvili horska kola a vydali se na takzvanou „Cascade tour“ vedouci udolim reky Pastaza smerem k mestecku Puyo. A bylo to vynikajici! Vsude okolo hory, cesta vedouci vetsinu casu dolu a same krasne a velke vodopady. A aby toho nebylo dost, obcas pres udoli vedla „lanovka“ - tedy ohradka zavesena na lane - a s ni bylo mozne vydat se az primo nad vlastni vodopad. Nadhera.

Bohuzel uz vic casu v Ekvadoru nemem a tak jsem se hned po tomto vylete na kolech vydal na cestu zpet do Quita. Prijel jsem vecer do hotelu kde jsem byl minule, vyzvedl veci a zacal balit. A dnes posledni sance na nejake suvenyry a dopsani denicku. A uz za hodinu vyrazim na letiste.

Takze me mate za chvili zpatky! Doufam ze se tesite…

Tak jsem si konečně po delší době vyšetřil trochu času a s odstupem jsem se podíval na stránky se zápisy z cesty po Ekvádoru. Kromě nezbytného dodělání fotek tu ale ještě chybí informace o mé strastiplné cestě domů. A tak jsem se rozhodl to napravit.

Zbalil jsem si všechny věci a vydal se z hostelu směrem na letiště. Snaha najít volný taxík vyzněla tak nějak do ztracena, protože ulice byli z neznámého důvodu jako vymetené. Po cca půl hodinovém bloudění po pustých ulicích jsem našel odstavený taxík stojící na rohu ulice a po chvíli jsem vyhádal i docela dobrou cenu za odvoz na letiště.

Tam jsem se prodral několika security-check a dostal se až k přeplněné Check-In přepážce. A tam to nastalo.

Na začátku fronty na mě už čeká unuděná španělsky mluvící slečna, která se mě ptá, zda si přeji odletět dnes o čtyři hodiny později s tím, že mi v Panamě zaplatí hotel a budu tam den sedět, nebo zda mě ten hotel mají zaplatit v Quitu. Letadlo má prý zpoždění a není možné stihnout přípoj v Panamě. Chci aspoň do Panamy a tak stojím s ostatními. Čas pomyslného odletu se ale za dobu čekání ve frontě o další dvě hodiny prodloužil a tak se nakonec snažím najít i jinou cestu. Po chvíli hádání se na přepážce (asi tak po 45minutách) si vyhádávám transfer s jinou společností - poletím s Iberia a s British Airways. Pokud to půjde dobře, budu za 29hodin v Praze na letišti.

A dobře to nakonec i šlo, i když jsem letěl poměrně složitou cestou Quito - Quayaquil - Madrid - London Heathrow - Praha. Hladový a nevyspalý jsem se v 22:30 přece jenom objevil v Praze.