Jsme tu. Je nám hrozně vedro, pomalu přes den nemůžeme existovat a tak ožíváme v noci. Běžné chodíme spát až okolo třetí hodiny ranní - následek toho samozřejmě je že spíme až do oběda (Snídaně tím pádem nestíháme). Smutné ovšem je, že naše doba spánku se zcela kryje s pracovní dobou dělníků na přilehlé stavbě. A tak máme v noci postaráno o zábavné a milé-relaxační zvuky typu bouráme zeď či vysypáváme tunu železného šrotu z prvního patra na zem.

Je takové, jaké ho popisují průvodci. podívat se a rychle pryč. Obrovské lidské mraveniště s pravda asijskými zvuky a pachy. Ale abychom jenom nekritizolvali, obsahuje i pár zajímavosti (pár jsou dvě). Zatím naším nejoblíbenějším místem je místní čínský hřbitov zvící velikosti městské části Útěchov.

Našinec by ovšem nečekal, že přirovnání k Útěchovu není jenom o rozloze ale také o honosnosti a vkusu místních domů (zde ovšem hrobek). Bohatí číňané, kteří se zde nechávají pohřbívat to činí s velkou parádou a tak v několikapatrových hrobkách není nouze o křišťálové lustry, umyvadla a záchody v oddělených místnostech pro něho a pro ni (podle průvodce to dělají proto, aby měli kam jít kdyby jejich duše musela na záchod během cesty na onen svět.)

Je bývalá španělská koloniální pevnost která představuje vše co zbylo z původní Manily. Je nutno ovšem podotknout, že předcházející větu je nutné brát se značnou rezervou - během WW II. byla totiž v podstatě celá Manila srovnána se zemí během obrovské bitvy o Manilu mezi USA a Japonskem. I tak je ale možné v části Intramuros navštívit pár pamětihodností, místní katedrálu a vlastní pevnost „Fort Santiago“. Ta obsahuje mimo jiné i Rizalův památník, což je jejich obdoba našeho T.G.Masaryka. Překvapilo nás, že kromě Filipínské, Anglické a Německé pamětní desky s Rizalovou básní zde byla tato báseň i v Češtině a Slovenštině.

Zhruba za hodinu odjíždíme směrem na sever do seerni oblasti ostrova Luzon, konkrétněji do městečka Banaue, kde se moc těšíme na osmý div světa - rýžové terasy. Ty tam mají přej úplně všude a pohledy na ne stojí prý hodně za to. Těšíme se. Zůstaňte naladění!

Tak jsme zase zpět v Manile. Skončili jsme totiž naší cestu po severním Luzonu a po poledni odlétáme na tropický ostrov Palawan. To je ten ostrov, který z Filipín jakoby vyčuhuje a dotýká se Indonéského Bornea. Těšíme se! Prý to totiž bude konečně takové, jaké jsme si Filipíny představovali. Pláže, ostrovy, laguny, lodičky a spousta slunce.

Kromě cestování si užíváme i příjemná setkání s jinými cestovateli. Potkali jsme zajímavý pár z Izraele (jsme tam pozvání), příjemného Američana (říkáme mu Crazy Photographer) a samozřejmě i nekomunikativní Čechy. Občas tak díky těmto setkání poznáme, že Lonely Planet není neomylný a že stojí za to i atrakce, které Lonely zatracuje.

Je naprosto šílená. Máme tím na myslí veškerou pozemní dopravu, kterou na Filipínách můžete najít. Musím přiznat, že i když už jsem toho na cestách viděl hodně, jízda taxíkem po Manile byla i na můj vkus příliš adrenalinovým zážitkem.

Zastavíte taxík. Těch jezdí po Manile asi milión, takže v tomto problém není. Problém nastává při hádání se o cenu. Poučení z předchozích nezdaru dohadujeme buď taxametr, nebo cenu předem. Končíme na přijatelné ceně předem (za cca 8km platíme v přepočtu 50kc). Taxikář startuje a začíná se proplétat malinkimi uličkami jen aby tam byl co nejdříve a mohl vzít dalšího zákazníka. Téměř polovinu cesty jedeme ve vražedném provozu v protisměru. Když už je na křižovatce červená, řešíme to rychlým odbočením na zelenou, prudkým smykem do protisměru a následným odbočením zpět do původního směru opět na zelenou. Oněch 8km zvládáme v Manilském provozu pod 15minut. Zelení vystupujeme a mírně se klepajíc platíme a odcházíme zvracet…

Funguje. Funguje dobře. Funguje dokonce velmi dobře a na čas. Problémem je pouze a jediné její rychlost. Experimentálně jsme ověřili, že průměrné dosahujeme rychlosti 20km/hod a to nezávislé na tom, zda cestujeme tři-cyklem, autobusem či jeepney. Výjimkou, potvrzující pravidlo je cesta Banaue - Hapao, kde jsme dosáhli maximální průměrné rychlosti 8km/hod po dobu dvou hodin. Pešky jsme na tom velmi podobně .

Tyto úžasné rychlosti má na svědomí vynikající stav místních silnic (cíleně se vyhýbáme slovu vozovek). Silnice totiž co chvíli mizí a pod koly můžete zahlédnout (v případě že jsou zrovna kola vidět) pouze bahno, kameny a větší či menší díry. O krajnici, která by v našich zemích oddělovala jediný fungující jízdní pruh od blízké propasti zvíci několika set metrů se nám samozřejmě zda pouze v těch klidných snech.

Kinedryl Rulez!

Místní o nich mluví jako o osmém divu světa a podle našeho názoru mají i pravdu. Svým rozsahem a stářím 2000 let jsou naprosto monumentální. Během naší návštěvy byla zrovna ryze sklizena, ale tu a tam už místní sázeli novou.

Z dálky terasy vypadají, jako kdyby na Máchu Picchu (to je v Peru - pro Barčinu Mamku ) týden pršelo a všechny plantáže koky byly zalitý vodou. Ono to totiž vypadá skoro stejně. Jen ta voda, která sofistikovaným způsobem protéká a napájí všechny tisíce poli, tvoří rozdíl.

Nebáli jsme se ničeho a nedbaje rád v průvodci jsme se odvážné pustili do bludiště rýžových poli a teras. A vyplatilo se nám to. Několik hodin jsme spokojeně putovali tu ryzovimi poli, tu džunglí, tu řekou. A bylo krásné.

Je bezesporu nejhezčí horská vesnička v celé Mountain Province. Informováni o zvláštních zvycích místních „personalistů“ (v originále Head Hunters) jsme se nejdříve trochu báli. Oni totiž tuto práci dříve dělali s poněkud jiným účelem. Národním sportem - zde nutno podotknout že opravdu sportem, nikoliv nutnosti - bylo občas najít někoho kdo se vám líbil/nelíbil a setnout mu hlavu. To bylo považováno za výraz hrdinství a mužné síly. Pro rodinu toho, kdo naopak hlavu ztratil (v originále Lost his head) to byla pro změnu největší myslitelná potupa. Tento národní sport vydržel do cca 50 let tohoto století. Nicméně, domorodci v Sagade už jsou civilizovaní a během našeho pobytu jsme ani sekerku nezahlédli.

Navíc, zrovna se zde konala soutěž mezi místními školami (něco jako Ohnivý pohár v Harry Potterovi), kde soutěžili stovky děti v tradičních krojích. Viděli jsme sice jenom noční průvod s pochodněmi, ale ten zrovna stal za to.

Místní raritkou jsou kromě head hunteru taktéž specifické způsoby pohřbívání. Ti bohatší si mohou dovolit být pohřbení v zavěšených rakvích vysoko na skalách v okolí. Vy se tak můžete procházet krásnou krasovou krajinou plnou tropické vegetace a …rakví. Jsou všude. Ve vstupech do jeskyni, vysoko na útesech v lezeckých stěnách i na jiných významných místech v okolí - třeba na vyhlídce.

Je to vpravdě taková veselá vesnička.

No, a když už jsme u těch rakví, nelze opomenout míšní highlight. Tím je bezesporu podzemní spojení dvou velkých jeskyni - Lumiang Burial Cave a Sumaging Cave. Jak je z názvu první patrno, je to jedna z těch, které sloužili pro ukládání rakví. O to více je nyní veselo, když do jeskyně sestupujete a občas narazíte na menší či větší kousek někoho, kdo tam spadl od vchodu při zemětřesení. Barča si dokázala vsugerovat, že díky svým nemocným očím nic nevidí, ale mě se to nepodařilo. A tak jsem se mohl kochat tu pánevní kosti, tu nějakým žebrem občas vykukujícím z rozpadlé rakve.

Naštěstí je tato romantika jen cca prvních padesát metrů od vchodu a dalších několik kilometrů v podzemí si užíváte nádherných sintrových přepadu, průlezů, vodopádu a jiných, klasicy podzemních útvaru. Největším lákadlem je podzemní řeka protékající obrovskými domy plnými netopýrů (Barča opět nic nevidí, tentokrát dokonce ani nic neslyší). No, a když takto dete řekou dostatečně dlouho, dojdete prez sedmero přepadu a sedmero vodopádu až k podzemnímu bazénku. Tam se můžete v tropické podzemní vodě (cca 15 stupňů celsia) vykoupat a zaskákat si z blízkého sintrového přepadu. Moc pěkně…

Jak jsme psali v úvodu, dneska odletíme na Palawan. Tam máme v plánu strávit vánoce i nový rok na různých ostrůvcích a jejich plážích. 3.1.2010 bychom rádi odletěli do Cebu - druhého největšího města na Filipínách, odkud bychom rádi postupně prehopsali prez ostrovy Bohol a Camiguin až na Mindanao, odkud 10.1.2010 odletíme do Manily.

Po dlouhé době se konečně zase ozýváme. Tentokrát že severu nejvýchodnějšího velkého Filipínského ostrova, z Palawanu. Je to tu přesně takové, jak to znáte z obrázku v drahých cestovních katalozích. Moře, pláže, sem tam nějaká ta palma se zavěšenou hamakou, aby se neřeklo. Jo, a samozřejmě moře bohaté na korály, ryby a všelijakou jinou havěť, kterou tu po večerech vesele konzumujeme (ano, i já…)

Filipíny se prezentují jako země 7107 ostrovů. Je to pravda, i když je nutno podotknout, že započítali jakýkoliv kousek písku čouhající aspoň centimetr nad hladinu. Na jeden takový nás i zavezli (v době odlivu). Měl 4 metry v průměru a výšku cca 10cm. Ale věříme, že jich 7107 mají.

Oblíbenou kratochvíli turistů (jak místních tak i zahraničních) jsou takzvané Island Hooping Trips - tedy výlety po ostrovech. Vypadá to tak, že si ráno pronajmete se skupinou jiných lidí loďku a ta vás po předem stanovené trase povozí po místních ostrovech s krásnými plážemi, korálovými útesy a jinými zajímavými věcmi. V ceně lodi je započítán samozřejmě oběd - například plněna chobotnice či krevetky na česneku (na pohled, jak Barče čouhá z pusy chapadlo dlouho nezapomenu. Bár: Zbychovi nakonec taky!).

Hlavním kouzlem těchto výletu po ostrovech je samozřejmě snorchlovani u korálových útesu. Kazdy sebemenší kus ostrova má kolem sebe mnoho různobarevných korálů, barevných a většinou placatých rybek, sasanek, které hlídají rybičky Nemo, hvězdice a jiné podmořské potvory. Potápění v takovýchto podmínkách je velká sranda - zvlášť když to děláte s Barčou, kterou vyděsí i rybička zvíci pěti centimetrů. U jednoho jejího vyskočení z vody, kdy ji podle jejich slov chtěla takováto rybka celou sníst, vyděsila nejen mě, ale téměř všechny domorodce v okolí půl kilometrů. Ti měli pocit že se v útesech skrývá přinejmenším žralok obrovský. Bár: Tak to teda není pravda, řvali jsme tam dvě, ještě jedna Američanka, která tvrdila, že ji ta blbá ryba pořád pronásleduje. No stejně jako mě. A náhodou už snorchluju všude a už i ty ryby a lezoucí krabí mi moc nevadí.

A jedna perla z Island Hooping v Honda Bay na závěr: „Co bude teď?“ (Where will we go now?) s následnou vše-říkající odpovědi „Co takhle jiná pláž?“ (What about another beach?)

Jednou z dalších atrakcí na Palawanu je národní park v Puerto Princessa - Sabang Underground River. Když vynecháte polovinu názvu, dostanete variantu na naší Punkvu. Je to fajn - zejména barva a teplota vody tady patří do trochu jiné třídy. Na druhou stranu, krápníky tady už nějak došly. Splavná část řeky má asi 8km a do objevení nové podzemní řeky v Mexiku (154km) to byla nejdelší splavná podzemní řeka na světě.

Nás však nezaujala nejvíce samotná řeka, ale cesta zpátky do civilizace po tzv. Monkey Trail. Je to 5 km cesta džunglí, u jejíhož začátku se opravdu proháněly opice, o kousek dál se procházeli menší varani (asi tak 1.5 m) a ještě o kousek dál jsme pozorovali menšího hada (tak 2m), jak si dává na svacu ještěrku. Od této vstupní přírodní zoo jsme pak už radši na nic nesahali, protooze džungle je tu opravdu džungle, a tudíž nikdy nevíte, která větev je had.

Filipínské loďky, to je kapitola sama pro sebe. Vezměte si indiánskou kanoi, namontujte do ní motor (ano, tvá kanoe bude děravá jako ústa staré ženy), přidejte dvě až tři bambusové týče položené v pravidelných intervalech kolmo přes loď a nakonec, na jejich konce přidejte dřevěné plováky. Pokud vaše fantazie dosahuje až takovýchto možnosti, dostanete obrázek, který ve skutečnosti nejvíce připomíná obroskeho brouka s šesti nohama (ano, opět něco pro Bár.). Ale naše zkušenost praví, že takováto …věc… je v rozbouřeném moři díky plovákům poměrně stabilní a jízda na ní i celkem klidná. A že se plavíme hodně, protože zvláště na severu Palawanu Bangkha (jak místní těmto loďkám říkají) představují náhradu za neexistující autobusové či jakékoliv jiné spojení.

Češi jsou všude! A svět je bohužel tak malý, že nikdy nemáš jistotu že nepotkáš někoho známého. A tak se stalo i nám, kdy jsme před štědrovečerní večeři stylově potkali skupinku sedmi Čechů (kteří se dali dohromady chvíli předtím). Šli jsme jim jen popřát pěkný Štědrý den a možná i trochu překvapit češtinou, ale první co se při setkání ozvalo bylo „Ahoj Zbychu“. Ano, kolegyně, jejíž šéfem je Barčin spolužák z gymplu si zrovna udělala výlet na Palawan. A ve skupince byl i druhý Barčin spolužák, tentokrát že základky. A prý že se cech ve světě ztratí… houby houby. Druhý den jsme si to ověřili pro jistotu ještě jednou, kdy po připlutí do přístavu v Port Bartoň nás nevítala místní delegace, ale příjemný pár z Ostravy A aby toho nebylo málo, tak tento pár se zase dobře zná s našimi sousedy v Lipuvce. Ale máme z toho radost. Kazdy den děláme co chceme a večer se společně potkáváme v barech na plážích a sdílíme to nejlepší z Happy Hours .

Na cestě. Na filipinach to může představovat téměř cokoliv. Už jsme letěli letadlem, jeli lodi, tři-cyklem, jeepney, autobusem a teď dokonce i na střeše. Autobusu. Plně naloženého. Takže ve skutečnosti jsme seděli na krabici, ta byla na krabici, ta ne ještě jiné a pod ní byl někde autobus. Plný lidí, krabic a různé domácí zvířený - prasat, kuřat a bojových kohoutů. Všichni evropani raději zvolili dobrovolný exil na střeše. Důvod je jasný. Vzduch. A relativně i větší prostor. Jedinou nevýhodou, kterou jsme hned po vyjetí experimentálně obevili, byla bohužel výška autobusu. Místní nakládací zavazadel mají velmi dobrý odhad a tak přepravovány materiál navršili přesně do výšky, která umožní hladký průjezd pod palmami a dráty různých napětí. To bohužel neplatí o lidech, na těchto krabicích sedících. A tak celá naše 5ti hodinová cesta byla „pod napětím“. Přední rady měly úkol nespustit oči z plánované trasy a v případě výskytu nízkého drátu výstražné zařvat Heads down! Ale podařilo se, kromě popálenin od sluníčka a nasycenosti prachem to byla docela příjemná cesta. Vzpomeli jsme si na zlaté Instruktorské pravidlo - zážitek nemusí být pozitivní, stačí když je silný. Naštěstí děláme instruktorinu dlouho a tak víme, že ne vše je potřeba opakovat. Zpátky jedeme pronajatou dodávkou s klimatizaci…

Druhého odjíždíme zpět do Puerto Princessa, třetího letíme do Cebu a pak už jenom dříve avizovaná cesta po jižních ostrovech - Bohol, Camiguin a Cagoyan de Oro na Mindanau, odkud letíme s přestávkami do Manily, Seoulu a Prahy.

Zdravíme z ostrova Bohol, kousek jižně od druhého největšího Filipínského města Cebu. Ostrov je plný jungle, azurových řek, okatých tarsieru (okatě potvůrky z reklamy na Sázku), obrovských motýlů a samozřejmě, čokoládových kopců.

Je báječný. Člověk až má pocit, že zhruba o půl dvanácté v noci vybuchla celá pláž. Proč zrovna o půl dvanácté to nevíme. My jsme si pěkně počkali na pravou půlnoc (dle satelitního signálů GPS) a společně s dalšími cizinci jsme si připili pravým šampaňským na nový rok. Ohňostroje byly opravdu mohutné a různorodé. Od podomácku vyrobených rachejtlí, které se sotva odlepily od země (a tedy občas vybuchly v restauraci), přes různorodé dělbuchy a petardy až po obrovské pestrobarevné gejzíry známé nám tak akorát z Ignis Brunensis. Bylo to opravdu nádherné. Navíc, silvestrovské měnu bylo opravdu bohaté a tak jsme se opravdu přecpali Sushi, ryb, chobotnic, krevet a jiných, chapadloidnich potvor. Na mě zbylo kuře.

Jelikož večer v Cebu opravdu už nebylo co dělat a zrovna jsme našli leták s opravdu nízkými cenami masáží, nezbylo nám nic jiného, než se na danou adresu podívat, o co vlastně jde. No, pravda, otevírací doba masážního centra napovídala ledaccos - 10 ráno až 03 ráno… - nezdála se tedy úplně typickou pro tento typ služby, ale byli jsme čtyři, tak jsme do toho šli. Skupinka mladíků a slečen postávajících u vchodu nás lehce znervózněla, stejně tak jako velmi spoře a intimně osvětlený pokojík pro dva, kam nás hned zavedli. Po 10 min čekání jsme vážně začali přemýšlet, jestli je to hodinový hotel nebo bordel. Nicméně složené trenýrky a ručníky napovídaly, že se do nich zřejmě máme obléct a vyčkávat. Tak jsme vyčkali do příchodu dvou slečen, které nás nakonec opravdu začaly masírovat. Masáž trvala víc než hodinu a byla příjemná.

Po silvestru jsme se s přestupem v Cebu přesunuli na velký ostrov Bohol - jsme teď v právem geografickém středu Filipín. Největší zajímavosti na tomto ostrově jsou dvě věci - malé zvířátka Tarsieri a Čokoládové kopce. Nejdřív k tarsierum.

Nártoun filipínský (tarsier) je malé zvíře, o rozměrech asi 85 do 160 milimetrů, na výšku je to jeden z nejmenších primátů. Velikost průměrného dospělého je stejná jako velikosti lidské pěsti a velmi pohodlně se vejde do lidské ruky.

Pozorovali jsme je v rezervaci, která se snaží o jejich záchranu, neb nemají daleko k uplnemuy vyhubení. Loví je jak predatori (jako například kočka domácí) tak i místní domorodci, kteří je v klecích vystavují kolem cest - jak píše Lonely Planet. My jsme naštěstí moc kleci neviděli, tak doufáme že se situace postupně zlepšuje. Velmi nás potěšil poster u vchodu do rezervace, který v angličtině informoval o probíhajícím výzkumu. K našemu překvapení jsme při čtení narazili na česká jména a pohled na sponzory nás ubezpečil, že Češi se ve světě opravdu neztratí.

Druhým lákadlem (a vpravdě větším než Nartouni) jsou Čokoládové hory. Je to uskupení asi tisícovky malých kopečku výšky zhruba 60-200m, které vyčnívají z všudypřítomné džungle. Vypadají jako scény z Pana prstenu - hobitin. Čokoládové se jmenují proto, že se za pár týdnu zbarví do čokoládové hnědé. My jsme je zastihli v „přechodu“ mezi zelenou a hnědou. Tyto hory vznikly z mořského dna, ustupováním moře, kdy tyto mořské kopečky byly pokryty korály a proto vydržely suchozemskou erozi, deště a větry. Vypadají téměř pohádkové a moc se nám tu líbilo.

Dnes ještě strávíme noc v džunglí, kde snad Bár přežije přilétající obrovské netopýry, a pak se přesunujeme na další ostrov - Camiguin. Tam bychom chtěli vylézt na sopku, ještě trochu poplavat v moři, užít si posledního sluníčka a pořádně se vyspat, abychom zvládli zhruba 2 denní přesun do studené Evropy.

Mindanao. Ostrov zapovězeny turistům, který ovšem umí překvapit. Prozatím největší pouliční party jsme chytli právě tady a tak jsme se mohli v centru města, uzavřeného pro auta, kochat několika živými koncerty, tanečním vystoupením místních Coca Cola Hip Hoperu a hlavně, neuvěřitelným počtem stánku s jídlem. Těch bylo opravdu mraky a nabízeli veškeré dostupné pochutiny - chobotnice s chapadly na grilu, neidentifikovatelné kusy masa v neidentifikovatelné omáčce na několik způsobu, vývar z morkových kosti. A tak… Bár se sbíhaly sliny a hnedle všechno ochutnala, zatímco Zbych po prvním spizu začal nenápadně pokukovat po výloze místního McDonalda. Prostě romantika…

Hlavní marketingový slogan ostrova Camiguin je „Island made from Fire“. A mají pravdu. Na ostrově o obvodu 60km je největší počet sopek na světě, přepočteno na plochu souše. To vytváří krajinu, o které si naší outdoormani můžou nechat jenom zdát. Ne nadarmo Lonely Planet v popíše ostrova uvádí, že zde naleznete cokoliv, co si masochisticky atlet může přát.

My jsme si z bohaté nabídky vybrali ty méně náročné kousky - například výlet na jedinou činnou sopku ostrova - Hibok Hibok (i když, to s tím jediná aktivní berte hodně s rezervou), koupání v teplých i studených (to je místní velká vzácnost) pramenech a zejména pak koupání ve sladké vodě v bazénu pod sopkou. Prostě jsme si to užívali.

Jelikož nás baví věci, které neumíme, zapůjčili jsme si v asii motorku a vydali se na okružní spanilou jízdu okolo ostrova. Barča usoudila, že řídit může tentokrát i ona, neb když se ztratí, dříve nebo později pojede znovu okolo našeho hotelu - inu, výhoda ostrova . Během prvních náročných minut jsme se kupodivu naučili i rozjíždět. Zastavování jsem vykoumal až během vrácení motorky, když jsem si přečetl velký nápis mezi řídítky. Ale, zábava to byla. A dokonce nejenom pro nás, protože místní nám obdivně mávali (to když jsem řídil já a Barča dělala modelku vzadu) a nebo naopak propadali v obrovské záchvaty smíchu (to když řídila Barča) a já ji přes helmu vykukoval, kam se to tou stovkou řítíme. Pořád se na nás usmívali, volali na nás jejich oblíbené „Hello my friend“ a vůbec jsme si připadali jako celebrity v Monte Carlu

No a v takových chvílích se nám nemohla nevybavit památná scéna z filmu Pulp Fiction…: „That's a chopper, baby…“

Motorky jsme si tady úplně zamilovali, takže i druhý den jsme si ji půjčili, abychom se přiblížili sopce Hibok Hibok a pokusili se na ní vystoupat.

Naštěstí je po cestě na sopku báječná zastávka - horké prameny, které ohřívá právě sopka Hiboc. Za nekřesťanských 12 kc na osobu jsme si užívali plavání i povalování v mnoha bazénech s různé horkou vodou, většinou teda hodně horkou. Vzhledem k pověstnému asijskému kýči nás velmi potěšilo, že celý areál byl postaven v přírodním stylu - bazény byly postavené z přírodních kamenů, kolem všude palmy a divoká vegetace a člověk tu sopku cítil opravdu blízko.

Zítra odlétáme z Cagoyanu do Manily, odkud nám o 7 hodin později odlétá letadlo do Soulu, odkud za dalších 9 hodin odlétáme do Prahy. No, Manilu už asi v té pauze vynecháme, na Soul se možná v těch 9 hodinách z dálky mrkneme. Těšíme se na vás, i když ta sněhová kalamita…