V létě roku 2006 jsme se s Leňou rozhodli podívat se opět do Asie… Indie nás lákala už dlouho a teď konečně na ni přišel čas. Trochu jsme se báli jet do Indie během monzumového období, ale jak se ukázalo není to tak hrozné jak se povídá.

Na této stránce můžete nalézt naše zápisky, které jsme psali v různých internetových kavárnách po cestě. Doufáme, že se vám budou líbit. V případě že byste měli nějaký dotaz, neváhejte se zeptat, třeba na podhrazsky@seznam.cz.

Zdravíme vás všechny, kteří si chcete přečíst naše zážitky z cesty po Indii.

Naše první setkání s Indii v Dillí nebylo zrovna nejpříjemnější. Očekávaný kulturní šok sice neproběhl, ale nechali jsme se i přes varování naprosto zmistifikovat místními profesionálními nahaněči a dohazovači.

Na letišti vše proběhlo v pořádku, autobusový spoj do centra jsme v pohodě našli a za 2×50 rupií jsme hnedle uháněli do centra Dillí. Na jedné ze zastávek busu jsme se nechali od nějakých chlápků přesvědčit, že pokud chceme na vlakové nádraží, tak je třeba hned vystoupit. Vzali jsme si rikšu a ten nás od 1 hodiny v noci do 5ráno vozil všude možně, jen ne na nádraží. Tvrdil nám, že nádraží je přes noc zavřené a my musíme na oficiální turistické informace kde nám zarezervují vlak. Informace samozřejmě oficiální nebyli, ale to už jsme dávno tušili, že se pořád motáme v bludném kruhu. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme sedli do parku v centru Dillí a ukecali policisty, kteří nás přišli zkontrolovat k tomu, aby nás odvezli na to správné nádraží.

Takže od jedné hodiny až do pěti do rána nám každý, koho jsme potkali, lhal.

Na nádraží jsme koupili lístky na Himalaya Express a hurá vlakem do Shimly. Cesta byla dlouhá, ale dala se přežít díky krásným výhledům z úzkorozchodné tratě, která na 60km vystoupala o více jak 1500m.

V Shimle jsme se zdrželi jenom krátce - necelé dva dny - město je to pěkné, ale my se těšili na Himálaje. Koukli jsme na opičí chrám na kopci nad městem, místní muzeum a dokonce jsme navštívili i bývalé letní sídlo britské koloniální vlády (dnes univerzita).

Ze Shimly jsme se přesunuli nočním busem do Manali. Devítihodinová cesta místním kostitřasem se po nadopovani kinedrilem dala zvládnout celkem bez problémů. V Manali jsme byli brzo ráno. Dospali jsme spánkový dluh z autobusu a vyrazili prozkoumat místní buddhistické a hinduistické svatyně. Na jakovi jsme se nesvezli, ale Leninu fotku má asi 100různých indů (vždycky se přijdou zeptat jestli se s náma můžou vyfotit a člověk nemá sílu je odmítnout). Manali bylo první město ve kterém jsme si zkusili jaké to je zatočit si řadou buddhistických modlitebních mlýnku. Nebojte, zatočili jsme za vás za všechny

Následně jsme absolvovali šílenou honičku motivovanou sháněním lístku na jeep jedoucí do Lehu. Nakonec jsme museli vzít to co zbylo (sháněli jsme totiž hned na další den - odjezd ve dvě hodiny ráno). Seděli jsme v prostřední řadě 4 a jak se dočtete níže, bylo to náročné.

Po šíleně třiadvacetihodinové cestě jeepem z Manali přes Himálaje jsme konečně dorazili do Lehu - hlavního centra oblasti Ladakh.

Cesta Jeepem byla opravdu šílená - nevíme, jestli máme odvahu ji absolvovat ještě jednou zpět. Normálně trvá 16-18 hodin, ale my jeli 23hodin. Museli jsme totiž čekat na dokončení stavby silnice (to znamenalo že jsme dvě hodiny seděli v příkopu a čekali až zaschne asfalt). Dál v autě nefungovala spojka, takže při většině pokusu o zařazení jiné rychlosti auto chcíplo, museli jsme ukecavat vojáky ať nás pustí místním kontrolním bodem dál (Kontrolní bod se po šesté hodině večerní zavírá a my na něj dorazili v 18:45. Naštěstí jsme to i bez bakšiše zvládli) a na konec jsme pomáhali druhému jeepu měnit proraženou pneumatiku. Pro vaší představu - Manali leží ve výšce zhruba 1900 m.n.m., Leh 3500 m.n.m. a po cestě jsou dva průsmyky s výškou větší než 5000 m.n.m.. V jeepu nás jelo 11, v jedné řadě na trojsedacce jsme seděli čtyři…

Výšková nemoc na nás opravdu dolehla. Leně bylo blbě (i přes totální nadopování Kinedrilem a jinými věcmi) ještě dlouho potom co jsme sjeli do údolí. Ale nebojte, už je to v pohodě.

Dneska máme relaxační den - koukáme co je v Lehu zajímavého, aklimatizujeme se na místní nadmořskou výšku (je to dost hrozný - po té, co zdoláme 15 schodů do našeho hotelového pokoje jsme hrozně udýchaní a nemůžeme popadnout dech) ale přes to se nám tu děsně líbí.

Zítra se chystáme na opatrný a pomalý výstup na níže položené gompy v okolí (Gompa je buddhistický klášter). Doufáme, že to zvládneme - je to 150schodů.

Ale jedno musíme přiznat - je to tu hrozně hezky. Hory dosahující 6000m všude okolo, řeka Indus protékající líně údolím, romantické západy slunce nad Himalájemi a hrozně příjemná, přátelská rodina vlastníci hotel ve kterém jsme si našli pokoj. Je tu prostě krásně.

Signál pro mobily tu není (resp. je, ale nějak nám nefunguje), takže se rodičové neděste že vám nebudeme posílat SMS. Pokusíme se občas zajít do inetky a napsat vám, co děláme a že pořád ještě žijeme.

V Lehu teď minimálně týden pobudeme (chceme se podívat na kláštery v okolí a pořádně se aklimatizovat) a pak se chystáme patrně do vedlejšího údolí Nubra (po cestě je nejvyšší silniční průsmyk na světě - zhruba 5600m.n.m. - chceme se zde vyfotit s HUDY vlajkou).

Jakmile budeme mít nové zážitky, pokusíme se zase napsat.

Mějte se pěkně, my si to užíváme jak můžeme. Zbych a Léna

Zdravíme vás a znovu se vám hlásíme z Léhu. Tohle město nás tak okouzlilo, a hory kolem ještě víc, že se tu asi zdržíme déle než jsme plánovali, dokonce tu možná zůstaneme celou dobu… je to tu prostě nádherné.

Až doposud jsme se jen tak potloukali po Léhu a jeho nejbližším okolí, navštěvovali blízké i vzdálenější kláštery (Tikce, Shey apod.), nasávali místní atmosféru, ochutnávali všemožná indická, tibetská a čínská jídla (zdravotní stav pořád v pořádku) a snažili se už konečně aklimatizovat na nadmořskou výšku (to se nám dneska snad konečně povedlo).

Plány, které jsme měli v době psaní minulého příspěvku se nám trochu změnily v momentě, kdy jsme tu potkali jiné Čechy, mezi nimi i naše kamarády z Brna - Paldu a Evíka. Právě s nimi jsme dnes absolvovali poměrně zajímavý zážitek - vyrazili jsme s horskými koly do sedla Kardung La - nejvyššího silničního sedla (zhruba 5600m.n.m., přesně to řekneme příště) a hezky jsme si to sjeli dolů - 39km na kterých silnice překoná převýšení více jak 2100m. Byl to fakt úžasný zážitek, myslíme že se nám už jen tak nezadaří sjet 39km bez jediného šlápnutí do pedálu. Nahoře sněžilo (což nás poměrně překvapilo), nicméně jsme objevili ochotného a pohotového Indického prodejce, který nám obratem prodal pár rukavic . Škoda že až do dneška bylo nádherně, a jak vylezeme někam nahoru kde by mohly být zajímavé výhledy, jsou všude mraky. Zážitek to však byl i přesto vynikající (a všichni zúčastnění dojeli živí a zdraví (i když Léna se silničním lišejníkem na lokti).

Zítra se chystáme přejet do Lamayuru, malého městečka s klášterem, které leží asi 160km severozápadně od Léhu v údolí řeky Indu. Hodláme totiž s Paldou, Evikem a dalšími dvěma čechy podniknout pětidenní trek z Lamayuru do Alchi - po cestě je několik sedel které musíme zdolat - největší má asi 5500m. Naštěstí snad budeme mít poníky, kteří nám vezmou alespoň část nákladů. Není to ale jisté, jelikož je tu teď hlavní turistická sezóna a může se snadno stát, že na nás žádní nezbydou. Snad to ale vyjde… (a když ne tak to zvládnem taky).

Na nějakou dobu se tedy zase neozvem, protože jak jsme již psali s mobilem tu moc nepořídíme a v horách internet těžko najdeme.

Mějte se hezky, my se jdem najíst a vyspat na zítřejší ranní vstávání. Zbych a Leňa

Už to začíná vypadat trapně, ale opět zdravíme z Lehu. Tohle městečko se nám asi stalo osudným… Jak jsme vás informovali minule, vyrazili jsme na trek z Lamayuru do Alchi, ale ten stejný den večer jsme se vrátili zpátky. Vše nám překazila Lenina choroba, kterou jsem následně chytil i já. Nicméně, po dvou dnech převážně v posteli (pouze léčebné) je vše v pořádku.

Takže dva dny jsme vegetili, další den jsme konečně, opatrně a polehoučku, vylezli na Shanti stupu, která se tyčí nad Léhem a na kterou jsme si již dlouho brousili zuby. Byla větší, než jsme čekali, a než bylo z Athajovych fotografií zřejmé.

Další den jsme se otrkali víc a vyrazili jsme do Stoku - vesničky, odkud se vyráží na Stok Kangri (to je ta 6123m vysoká hora) a do Markha Valley. Bohužel nám ráno nějak ujel správný autobus a tak jsme museli od hlavní cesty šlapat pěšky. Bylo to docela daleko (zhruba 10km) po vyprahlé pláni kde byla opravdu jenom ta silnice a nic víc… teda, spousta kamení, sem tam šibenička (jatka) a na ní spousta ptáků pochutnávajících si na vnitřnostech. Jo, a sem tam pes…

Chtěli jsme se před dalším plánovaným trekem trošku rozchodit v pěkně přírodě, ale tahle cesta po silnici nám zabrala většinu času. Do místa, odkud se vyráží na zmiňované treky jsme dorazili až kolem 14:00 (po návštěvě muzea a kláštera), takže nám na procházku zbylo asi jen 45minut. Ale i tak to stalo za to. Autobus zpátky do Léhu měl jet v 15:00, ale řidič s průvodčím asi nebyli spokojeni s technickým stavem vozidla. Během 45minut vyndali z autobusu motor, celý ho rozložili na silnici, rozebrali, opravili, sestavili a vrátili zpátky. Nejvtipnější na tom bylo, že odněkud vytáhli obrovský pytel se snad všemi existujícími náhradními díly pro sestavení nového motoru.

Dneska jsme zabili skoro celý den tím, že jsme vyřizovali všechno možné na náš „další“ Trek. Chystáme se totiž do oblasti jezera Tso Moriri, kde se pokusíme o výšlap na kopec s poetickým názvem Mentok II (familiérně jsme mu začali říkat Mentoš). Je to kopec o něco vyšší než zmiňovaný Stok Kangri, na kterém už se prý nějací Češi s Hudy vlajkou fotili .

Tenhle výlet plánujeme na 6 až 9 dnů, takže se zase nějakou dobu neozveme. Držte nám palce, ať se nám zase nezkazí počasí, nestihne nás žádná choroba a prostě, ať se nám to celé vydaří…

Pokud vše dopadne tak jak má, příští příspěvek už snad bude z Manálí, popřípadě až z Daramshaly. Míříme na jih, abysme se stihli vrátit do Dillí kolem 4.8.

Mějte se hezky, napište nám! (podhrazsky@seznam.cz)

Leňa a Zbych

Ne, opravdu celou dobu nesedíme jenom v Léhu… Jen je to jediné místo, odkud se dá někam dojet a navíc i poslat email.

Nuže, máme za sebou výlet k jezeru Tso Moriri. Jelo nás šest. My, Palda s Evíkem, jejich kamarád Zdeněk a Izraelka Shira. Celodenní cestu jeepem jsme si zpestřili malou havárii a následným vyšetřováním toho, kdo ji zavinil. Abychom to vysvětlili lépe… Nás jeep se střetl s armádním jeepem. Vojáci, jak je jejich zvykem jeli uprostřed silnice a našemu řidiči nezbylo nic jiného než strhnout auto do svahu. Bohužel, svah byl skoro kolmý a tak jsme nedokázali uhnout dostatečně… Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen to byl takový trošku šok.

Vojáci okamžitě vyskákali z auta a řvali na našeho řidiče jak to jezdí. Nejspíše jenom kvůli tomu, že jsme západní turisté následovalo „vyšetřování nehody“. Vojáci si svým jeepem, který měl akorát ohnutý plech u kola dojeli pro svého vyšetřovatele (vojenského policistu), který celý případ nehodlal řešit protokolem, ale pouze penězmi. Po hodině handrkování dostal nás řidič 4000 rupií, což byla dle našeho odhadu třetina škody. Měl totiž zničeny celý bok auta včetně přední masky. Nicméně, auto bylo pojízdné a tak jsme mohli pokračovat dále i když našemu řidiči bylo do pláče.

Odpoledne jsme dojeli do Korzoku, což je jediná větší vesnička na břehu jezera Tso Moriri. Evikovi s Shirou nebylo dobře (patrně se projevila nadmořská výška - Korzok je v 4500m.) a tak jsme se rozhodli dát si jeden den navíc na aklimatizaci. Všech šest se nás ubytovalo v jednom zaprášeném pokojíčku - moc ubytování na výběr nebylo .

Odpočinkový den jsme strávili výletem po okolí. Cvičně jsme si vylezli blízký kopeček a následně jsme slezli k jezeru, ve kterém jsme se i prez značně ledovou vodu vykoupali. Bylo to príma…

Večer jsme si zajistili poníkáře s jedním oslíkem, který nám vynese zítra batohy do základního tábora (base campu) ve výšce 5600m.

Další den se jen šlapalo do kopce, nadmořská výška už byla znát, dýchali jsme jak kdyby nám bylo nejméně 90. Odpoledne jsme došli někam, kde nám náš poníkář sundal z osla batohy. Tím jsme pochopili, že tohle je asi konečná. Poníkář totiž nebyl vůbec komunikativní a kromě toho, že neuměl ani jedno slovo jinak než Ladacky, nám ani nebyl schopen rukama nohama nic vysvětlit. A to ani když jsme se ptali, kterým směrem je Mentok (Mentok? následovalo naše ukázání rukou směrem k nejvyšší hoře a jeho pokrčení rameny…). Ten den jsme už jen uvařili, poplkali a následně šli spát (stejně začalo pršet, sněžit, kroupovat…)

V noci byla strašná kosa, Zbyšek skoro nespal, já jsem tak na dvě hodinky vytuhla. Náš oslíkář měl s sebou jen takovou škaredou, ušmudlanou deku, ale neustále se tvářil, že je OK a že ten mráz (mohlo být kolem nuly) mu vůbec nevadí. Nakonec si aspoň postavil takovej přístřešek z kamení a velkoryse odmítl naše pozvání do stanu.

Budíka jsme měli natočenýho na 2:30. Když zazvonil, pršelo a sněžilo. Po konzultaci s ostatními jsme ho posunuli na 4:00, ale to bylo totéž. Ještě jsme ho posunuli na 5:00, aby jsme viděli aspoň jaký je nebe a jestli je šance na to, že se ty mraky roztrhají.

Bingo! V pět už nepršelo, nesněžilo, ale nebe vypadalo škaredě. I přes to jsme se rozhodli to zkusit (jenom Shira zůstala v táboře - měla strach, že sníh už bude moc natátý). Následovaly asi dvě hodiny lezení po balvanech do kopce, poté jsme se dostali ke sněhovému poli, kde jsme se rozdělili - každý pokračoval svým tempem. Zpočátku byl sníh ještě tvrdý a dalo se po něm celkem dobře chodit. Asi po hodince jsme se už začali propadat.

Konečně jsme došli pod „naši“ horu - Mentok II (6.230 m.n.m.). Z jedné strany to byl šíleně prudký svah pokryty sněhem a ledem, tak jsme to na kousků zkusili, ale bez cepínů (jenom s mačkama) bychom se daleko nedostali. Raději jsme přetraverzovali ke kamennitému hřbetu na druhou stranu kopce, kde se nám otevřel výhled na dlouhatánské a stejně strmé suťovisko. My dva jsme se rozhodli, že tudy by to šlo, Evík s Paldou to ale otočili.

Následující 2 hodiny jsme se drápali nahoru a to všemi možnými způsoby - rukama, nohama, zubama… až jsme tam konečně dorazili! Stali jsme na vrcholu a užívali si ten báječný pocit, že jsme právě vylezli na nejvyšší horu v našem životě.

Nafotili jsme pár vrcholových fotek, pak nějaké fotky s Hudy vlajkou (těšte se, až je uvidíte - Zbych na nich totiž obléká pouze a jedině hit letošního léta, Hudy vlajku!).

Asi po hodině plácání se po ramenou jsme se společně se Zdenálem vydali na cestu dolů. Sbíhání suťoviska bylo dost úmorný, občas nás překvapil pevný kámen, který se s námi nechtěl sesunout. Pak nás chytil déšť, kroupy a staré známé sněžení, ve kterém jsme museli pokračovat ještě dvě hodiny.

Ani snad nemůžete chápat, jakou radost jsme měli, když jsme konečně uviděli našeho osla a stany! Chvíli jsme si odpočinuli ve stanu, pak jsme se sbalili a hurá dolů, zpět do Korzoku. Oslíkář byl šťastnej jak blecha, protože další noc by asi nepřežil.

Ten večer jsme padli únavou do spacáku a usnuli. Ráno se ostatní sbalili a vydali se na cestu k jezeru Tso Kar. My jsme zůstali v Korzoku, protože počasí bylo pořád dost špatné a nemajíc vybavení do deště nemělo smysl jít. Celý den jsme sháněli jeep, který by nás byl ochoten zavézt do Léhu, nebo na silnici do Manálí. Nakonec se nám to povedlo a druhý den v 9:00 jsme vyrazili.

Dnes zařizujeme cestu do Manali a nás zítřejší výlet do Likkiru a Alchi - sháníme nějaké další turisty, kteří by se tam taky chtěli podívat a zároveň se podělit o cenu za jeep.

Tot vše, 28.7. jedeme do Manálí, pak do Daramshaly, Amritsaru a Dillí. Zase se vám někdy ozvem, mějte se krásně.

Zbych a Leňa.

Zdravíme z monzuny těžce stiženého McLeod Ganje. Ale, postupně…

Náš výlet do Likiru a Alchi se nám docela vyvedl. Dokonce jsme sehnali i nějaké ty spolucestující, aby nám vyšel jeep levněji. Společnost nám dělali dva Belgičani, Gyom a Sárá. Možná jsme ale o Alchi a Likiru slyšeli tolik chvály, že jsme čekali něco většího, bombastičtějšího… Ale i tak to bylo moc pěkně a nelitujeme toho. Po cestě zpět se ale opět projevilo naše štěstí na auta - náš řidič se začal tvářit nervózně a z kabiny se začalo ozývat zoufale dupání na nějaký pedál. Několikrát dokonce zastavil různá auta či motorky a společně s jejich řidiči se bavil o tom, co by tomu jeho autu mohlo být. Vždycky nakonec ale s úsměvem nastoupil, otočil se k nám a s úsměvem nám oznámil že „everything is OK!“. Bohužel, moc mu nešlo věřit, protože maximální rychlost co dokázal se svým jeepem následně vyvinout bylo 22km/h s přískoky. No, my to asi po hodině jízdy a 20 zdolaných kilometrech (ze 100) nevydrželi a stopli si jiné auto. To nás šťastné dovezlo až do Léhu.

Naštěstí jsme měli po cestě dostatek času na to, abychom naše dva Belgičany zpracovali a nalákali na rafting na řece Zanskar. Naší kamarádi to totiž absolvovali a říkali, že je to super a že si to nemůžeme nechat ujít.

A tak se stalo. Po návratu do Léhu jsme oběhli pár cestovek a zařídili si to. Všude nás varovali, že je to poměrně divoká voda (WW-IV) ale ujistili nás, že nám poskytnou veškeré vybavení včetně neoprenu.

Druhý den nás jeep dovezl k Zanskar river, na jejíž obrovské vlny jsme se dost nevěřícně dívali. Ještě nám nás vtipný kormidelník oznámil, že je vysoká voda a že to bude patrně trošku větší vzrůšo než obvykle. Inu, nafoukli jsme rafty, vyfasovali všechno kromě neoprenů… grrr. (voda byla opravdu neuvěřitelně ledová). Absolvovali jsme krátký výcvik v pádlování a povelech (pádlo se drží za tuhle stranu apod., z povelů se nám nejvíce líbili příkazy „Get Down!“ (vrhni se na dno lodi) a „Hold On!“ (najdi si cokoliv čeho se dá držet a modli se…)).

No a tak jsme vyrazili… Zbych vyfasoval nejlepší místo - hned na přídi. Leňa zbaběle (prý hrdinně…) obsadila druhou lavičku. Z první lavičky se člověku nabízely úžasné, většinou však poněkud strašidelné výhledy - například do 3 metry hluboké díry mezi vlnami či naopak na dva metry vysokou vlnu řítící se na vaši hlavu. Abych ale neupřednostňoval pouze sebe, Leňa měla taky o zábavu postaráno. Ač byla chráněna tělem Gyoma před přímým účinkem předních vln, časté vlnobití z levé strany taky stálo za to.

Nicméně jsme to přežili a musíme říct že to bylo super. Vážně jsme si to moc užili…, Zbych si možná ještě víc užil teplý oběd, který následoval. Přežral se k prasknutí, že ani matová vaflička by se do něj nevešla.

Ještě ten den v noci jsme se sbalili a vyrazili na autobusové nádraží k našemu zaplacenému jeepu jedoucímu do Manálí. Ve dvě ráno jsme vyrazili a zpočátku cesta ubíhala výborně (byla tma a my jsme spali a nekoukali jak řidič jede). V 9:00 jsme byli v Sarchu, což je vesnička v půlce cesty. Tam jsme se nasnídali a jeli po chvíli dál. Řidič byl trošku kaskadér - většinu serpentýn si zkracoval přímo dolů (holt, jeep přece sjede vše, že…). Auto bylo navíc poměrně nové a bohužel ještě pořád kvalitně odpružené, což způsobovalo to, že jakákoliv nerovnost nás katapultovala směrem ke střeše vozidla. Naštěstí to odnesly jenom Leniny sluneční brýle.

V jednu hodinu odpoledne jsme zastavili na oběd ve vesničce Keylong. Řidič se nám svěřil, že je poměrně unavený a že by si potřeboval na chvíli zdřímnout - den předtím totiž prý vůbec nespal. To nám moc klidu nedodalo, ale budiž. Nakonec jsme naštěstí dojeli v pořádku, v 20:00 jsme byli v Manálí. Ubytovali jsme se v hotýlku, vyrazili do města dát si něco na zub a pak už jenom spát.

V Manálí jsme se nezdržovali dlouho - už jsme tu přece jenom byli když jsme jeli do Léhu. Koupili jsme si lístky na noční bus do Daramshaly. Ten ale odjíždí až v sedm hodin večer a tak jsme se mezi tím podívali do vesničky Vashist, kde mají termální prameny (nic moc) a vodopád (úža). Večer jsme nasedli do busu a jeli…

V 03:00 ráno jsme byli vyklopení po naprosto šílené jízdě na autobusáku v Daramshale. Šílené proto, že řidič určitě jezdil závody F1 a teprve potom se dál na autobusařinu. Z desetihodinové cesty udělal osmihodinovou…

Na nádraží jsme počkali do šesti do rána, nasedli na poměrně luxusní bus z Dillí a odjeli do McLeod Ganje, městečka ve kterém má své sídlo Dalajláma. Abyste byli v obraze, ono Daramshala a McLeod Ganj jsou od sebe asi 3km vzdušnou čarou, ale téměř kilometr výškově.

Odpoledne jsme vyrazili na prohlídku města. Dalajlámovo sídlo jsme bohužel přes silné mřížoví skoro ani nezahlédli. V jeho kanceláři jsme se dozvěděli, že Dalajláma tu sice je, ale veřejné audience bohužel nepořádá. Za hustého, monzunového deště jsme si pořídili deštníky a poté si pořádně prohlédli buddhistické chrámy v blízkosti jeho sídla. Právě probíhala modlitba a tak jsme sledovali jak se mniši modlí, bouchají činely či do bubnů a funí do obrovských mušlí. Byla to docela zajímavá podívaná.

Zítra se ještě chystáme podívat do Daramshaly a po blízkém okolí (ale to počasí je vážně na draka - je prd vidět, samá mlha a déšť). Den nato v pět ráno mizíme do Amritsaru kde se chystáme kouknout na Zlatý chrám (hlavní náboženský objekt Sikhů) a odtam tráda do Dillí.

Mějte se, za chvíli nás máte doma.

Zbych a Leňa

Sotva jsme dopsali předchozí příspěvek, šli jsme si sednout do Tibetské restaurace, kterou jsme si v poledne vyhlídli. A ejhle kdo tam nepřišel… Ano, opět naší kamarádi Palda s Evíkem. My se jich prostě nezbavíme . Hned se k nám přifařili na prohlídku Daramshaly, kterou jsme plánovali na příští den ráno.

Byla to opravdu velká výprava, na které jsme nic zásadního neobjevili, kromě výborných kokosek v cukrárně. Daramshala je opravdu taková, jakou ji popisují v průvodci - malá, nepřehledná, špinavá a hrozně hlučná díra. Jedinou zásadnější věcí co jsme tam udělali byl nákup lístku na autobus do Amritsaru na den poté. Opět v nekřesťanskou hodinu (taky jsou to buddhisti, že…) 5:00 ráno.

Evík s Paldou si po dlouhém zkoumání všech možnosti dopravy do Dillí koupili tytéž lístky, takže na ranní vstávání nebudeme sami… a navíc, oni to mají dál.

Po návratu do McLeod Ganje jsme si pokusili zarezervovat lístky na vlak z Amritsaru do Dillí, ale bohužel kvůli výpadku proudu se nám to nepodařilo.

Navštívili jsme muzeum Tibetské kultury, které bylo asi nejpovedenější z těch, které jsme v Indii navštívili. Smutná historie Tibetu na nás opravdu zapůsobila. Navíc zrovna nešel proud a tak jsme si výstavu prohlíželi v ponurém šeru a to efekt výstavy ještě více prohlubovalo.

Pořád nám ale vrtalo hlavou, že jsme vlastně nenašli tibetskou knihovnu, která je v našem průvodci popsána v areálu Dajlamova sídla. Zkusili jsme se doptat, ale jediné čeho jsme dosáhli bylo mírné naznačení směru. Vydali jsme se tedy po nějaké pěšině vedoucí zhruba udaným směrem a nestačili jsme se divit. Byla to krásná stezka pro tibetské poutníky vedoucí kolem McLeod Ganje. Všude byla spousta modlitebních praporku, mlýnku a malých čhortenků. No prostě naprosto jiný svět než přeplněné a hlučné město nahoře. Nakonec jsme se dostali až k Tibetské knihovně, která už ale byla zavřená. Místo ní jsme si alespoň prohlédli Dalajlámův osobní chrám, ve kterém zrovna v tu chvíli končila modlitba více jak 20 mnichů. Dalajláma mezi nimi bohužel nebyl.

Další den začal poněkud krušněji - ranní vstávání a následný přejezd místním kostitřasem do Amritsaru. Tam následovala obvyklá asijská hádka s řidiči rikš o ceně za přejezd z autobusového na vlakové nádraží. Tam jsme koupili lístky na vlak (za poněkud podivných podmínek - vlak byl přebookován o více jak 50lidí, nicméně mírný příplatek v rupiích nám umožnil tuto padesátku rychle přeskočit) a nechali zavazadla v úschovně.

Bylo strašný vedro, nebo alespoň nám to tak po měsíci pobytu v nadmořské výšce okolo 3500m připadalo a my se pomalu ploužili městem hledajíc Zlatý chrám. Pohled na něj nám však tyto útrapy vynahradil. Chrám je úchvatný a opravdu na nás udělal dojem. Uprostřed obrovského komplexu bílých budov je obdélníková nádrž Amrit Samovar a uprostřed ní stojí chrám, celý ze zlata. Strávili jsme tam asi dvě hodiny, pozorovali lidí a vůbec nechápali jak můžou vodu z jezera, ve které se nejdříve vykoupou (a ve které plavou kapříci) pít.

Ještě jsme shlédli Sikhske muzeum plné obrazů zobrazující velmi krvavou historii Sikhskeho náboženství. Na většině obrazů je spousta krve, někoho upalují, řežou, lámou v kole, přejíždí vlakem či mu dělají nějaké jiné, vypečené věci. No, moc dobře nám nebylo, zvláště poté, co v poslední místnosti jsou vystaveny fotografie obětí dobývání Zlatého chrámu indickou armádou - v barvách.

Ještě jsme si museli sehnat nějaké jídlo do vlaku, poté jsme opustili Paldu s Evíkem a jakmile padla tma, vydali jsme se do chrámu znovu, abychom ho spatřili nasvícený. Byl ještě hezčí než za dne a tak jsme to museli patřičně zdokumentovat.

Ve 21:30 nám odjížděl vlak. Měli jsme lístky do lůžkového vozů a překvapivě to byl velmi pohodlný způsob přepravy. Ráno jsme se čerství probudili kousek před Dillí.

V Dillí následoval maratón obcházení hotelů a výběr toho nejlepšího za nejpříznivější cenu. Palda s Evíkem byli na náš vkus moc vybíraví a tak jsme se ubytovali sami. Po nutné sprše jsme se vydali opět na nádraží, zarezervovat jízdenky na náš sobotní výlet do Agry na Taj Mahal. To se podařilo a my vyrazili do centra, okouknout nějaké ty místní pamětihodnosti. Začali jsme v historické astronomické observatoři Jantar Mantar, kde jsme se pokoušeli pochopit, jak dané přístroje fungují. I přes zkoušku z Úvodu do studia Geografie a Meteorologie se mi to ale u většiny přístrojů bohužel nedařilo.

Následovala cesta k Bráně Indie a Indickému parlamentu. Kulturní odpoledne jsme završili návštěvou hinduistického chrámu bohyně Lakšmí. Tam se nám moc líbilo. Byl už taky večer a tudíž chladněji .

Mějte se fajn, tohle je patrně poslední příspěvek. V pondělí v 6:15 totiž přistáváme ve Vídni…

Zbych a Leňa.