Po dvanáctihodinovém letu, přistání v Limě, krátké prohlídce Limy a desetihodinové jízdě autobusem jsme zahájili aklimatizaci v andském městě Huaraz, odkud je nádherný výhled na nejvyšší horu Peru, Huascaran. Ještě se tu pár dní zdržíme a pak vyrazíme na trek do oblasti Huascaranu. Říkali jsme si ale, že je čas podělit se s vámi o naše první zážitky.

Hned po příletu do Limy na nás čekal jeden nerpijemny zážitek. Zbychovi nedorazil batoh. V Limě to zjevně není nic nestandardního, protože takových lidí bylo asi třicet a pan z hotelu, který na nás na letišti čekal, říkal, že to se stává, že batoh přiletí zítra. A tak jsme tomu věřili, Zbych se chudák celý den pařil v pohorkách, ale po několika telefonátech na letiště v Limě, na letiště ve Vídni a na zákaznickou linku KLM v Amsterdamu jsme se dozvěděli, že batoh už je na cestě. Večer skutečně dorazil a Zbych se tak dočkal svých vytoužených traperek a padesatisolove bankovky (cca 300Kč) coby kompenzaci za cestu na letiště navíc. Přemýšlíme ještě o nějakém dalším odškodnění, jenom co zjistíme, na co všechno máme nárok…

První, co jsme v Limě viděli, bylo krásné moderní letiště, na kterém nás čekal usměvavý chlapík s cedulkou „Hotel Espaňa - Tomáš Foltýnek“. Druhé, co jsme viděli, nebo spíš cítili, bylo teplo, za kterým jsme sem jeli. A taky typické jihoamerické silnice plně autobusu, v Limě zvaných colectivo, taxíku a jiných vozidel snažící se projet zácpou za stálého troubení a produkce smogu.

Nicméně hotel byl velmi symapticky a přímo v centru, takže jsme druhý den hned ráno mohli vyrazit na prohlídku kostelů San Francisco, katakomb pod ním, Plaza Mayor, na kterém zrovna probíhala nějaká demonstrace, místních parku, Plaza San Martin a sympatických uliček koloniální Limy. Maji tu nejstarší univerzitu v jižní Americe a spoustu jiných něj. Moc se nám při prohlídce kostela a katakomb líbilo míchání staré inkske kultury s křesťanstvím (třeba na obrazů Poslední večeře Ježíš pil z inkskych poháru a jedl pomeranče a pečené morče ).

Odpoledne jsme si zaplatili okružní cestu centrem na vyhlídkovém autobuse - no nekupte to za 8 sólu (cca 50Kč). Zjistili jsme, že téměř vše, co tu mají, jim někdo daroval ke stoletému výročí nezávislosti na Španělsku - Italové darovali muzeum a Číňané park s fontánou. U fontány je možné se potkat se Santa Clausem, na což stojí rodiče s dětmi asi kilometrovou frontu.

Večer jsme strávili na Plaza Mayor (hlavní náměstí), kde nás nepřestávala udivovat tropická vánoční výzdoba - nasvícené palmy, neonové vánoční stromečky a samozřejmě Santa Claus na saních, který tady v tropech působí obzvláště kuriózně.

Zvláštním zážitkem bylo nakupování v místním Hypermarketů. O ten se s vámi zkrátka musíme podělit. V době, kdy Zbych jel na letiště pro batoh, šel zbytek výpravy nakoupit nějaké jídlo a pití. Nakonec z toho byla asi dvouhodinová atrakce plná zážitků.

Stejně jako v našich supermarketech tu mívají různé akční slevy a ochutnávky. U každé slevy stojí prodavač(ka), která vás přesvědčuje, že právě tento výrobek je lepší než jakýkoliv jiný. Tak například, když jsme si chtěli koupit džus a váhali jsme mezi jedním za 2.40 a druhým za 2.20, nabídla nám jiný, ve slevě, za 1.75. Tak jsme si jej vzali, za což nám srdečně poděkovala.

Co se ochutnávek týče, tak ty najdete u každého regálů a nabízí vám úplně všechno od sýrů a salamu přes slané máslo a olivy až k alkoholu. Inu, docela hladoví jsme se po supermarketu prošli a večeřet už jsme skoro ani nemuseli. Obzvláště ochutnávka Baileys se nám všem líbila.

Huaraz je město lezizi asi 3000 metrů nad mořem mezi dvěma hřebeny And - Cordillera Blanca (bílé pohoří, protože je stále zasněžené)a Cordillera Negra (černé pohoří, které není tak vysoké, a tudíž na něm sníh není). Výhledy na 6700m vysoký Huascaran jsou vskutku nádherné a i když jsme tu v období dešťů, ještě nepršelo a hory jsou po většinu dne vidět moc pěkně.

V rámci aklimatizace jsme si pomaloučku polehoučku vylezli na vyhlídku nad městem. Je to sice jenom o 300 metrů výš, ale přesto jsme se u toho docela zadýchali. Kromě vyhldiky jsme si užili i prohlídku hlavního náměstí (jak jinak než Plaza Mayor), tržnice a pstruhových sádek. Pro Leñu byl obrovský zážitek když si mohla sáhnout na lamu a vyfotit se s ní.

Narozdíl od Ekvádoru jsme ještě nenašli paní prodávající pečená selátka, ale zato různých jiných paní, které prodávají zeleninu, ananasy, melouny, špagety, řízečky a jiné pochutiny je tu požehnaně, takže hlady rozhodně netrpíme… A teď si jdeme po celém dní dát pořádnou večeři

Jen tak narychlo, během krátké kontroly mailu

Školní autobus v Huarazu. Nebo možná školní výlet?

Během prohlídky ruin Willkawain

Děvčata dostala chuť na něco sladkého…

Zítra se vydáváme na trek Santa Cruz. Měl by trvat v ideálním případě 4dny, ale už teď víme, že si ho min. o jeden den chceme prodloužit výletem k laguně 69. Takže snad 22. nebo 23. bysme mohli zase něco připsat.

Těšte se!

Tak jsme zpátky v civilizaci. Strávili jsme v nádherném pohoří Cordillera Blanca 4 dny, bohužel jsme si to neužili všichni - Wheb není úplně fit a mohutné štíty Cordiller viděl jenom z vnitřku stanu, či velmi zběžně při běhu na blízký záchod.

Ve čtvrtek, 18.12., jsme vyrazili do národního parku Huascaran místní dopravou, zvanou collectivo. To znamená, že je to dodávka, která čeká na dostatečný počet lidí jedoucích stejným směrem a až se sejdou, tak se jede. Cesta naštěstí nebyla dlouhá, což obzvlášť ocenila Lena, které se dělalo dost špatně z odéru jedné domorodkyne sedící za ní. Doteď nevíme, zda tak smrděla ona žena, nebo s sebou vezla půl mrtvého prasete.

Ve městě Yungai jsme nasedli do komfortního taxíku, který nás šílenými serpentynami dovezl až za bránu národního parku Huascaran.

Taxikář nás vyklopil přímo u první laguny, kde jsme poprvé spatřili krásu okolních horských štítu. Laguny mají tyrkysovou barvu, navíc se v nich odráží nejvyšší hora Cordiller - Huascaran (6760 m. n. m.). Jenom kousek od lagun je pomník Československé výpravě, která se v 70. letech snažila zdolat Huascaran. Dopadlo to ale tragicky, protože v noci spadla lavina, při které se utrhly 3/4 vrcholu hory a tak pohřbila nejen celou výpravu, ale také město Yungay se 70.000 obyvateli.

První den jsme dorazili na krásnou louku s říčkou a kravami (3900 m.n.m.), které slouží jako kempoviste. Plní nadšení jsme ještě před západem slunce „vyběhli“ (tedy jestli se tak dá nazývat chůze přerušovaná asi co deset kroku, doprovázena mocným funěním) na vyhlídku.

Po noci strávené ve velmi těsném stanu, jsme čelí nedočkaví vstávali už v 6:30. Wheb nám ale oznámil, že je mu blbě a že s námi pro dnešek nepůjde. My ostatní jsme vyrazili k Laguně 69. Mělo to být pouhých 700 výškových metrů na sedmi kilometrech, ale pro nás to v těchto výškách znamenalo celodenní výlet.

Obzvláště zajímavé pro nás byly informace z GPS, která stále hlásila, že se pohybujeme rychlosti 1,5 km za hodinu, a že celková doba odpočinku je dvakrát tak dlouhá, jako doba chůze.

Během našeho pobytu v horách jsme vypozorovali, že pravidelně kolem půl druhé začíná pršet a přestává až v čase vaření večeře. Proto jsme vyráželi brzo ráno a ke stanům jsme přicházeli odpoledne v pláštěnkách. Odměnou nám ovšem bylo to, že jsme se na cestách neprodírali haldami turistů, a že jsme tyto překrásné hory měli sami pro sebe.

Třetí den jsme se rozdělili podle výkonnosti do skupin. První skupinku s programem pozorování hor že stanu šéfoval Wheb, druhá dívčí skupina se vydala na blízké bezejmene (ale dost vysoké) kopce a třetí skupinka tvořena Zbychem vyrazila k Refugio Peru, horské chatě ve výšce 4700 m. n. m. Počasí přálo pouze první skupince, která zůstala v suchu, další dvě výpravy byly předčasné ukončeny deštěm a zimou. Zvláště našeho geografa Zbycha překvapil fakt, že v tropických horách nedobrovolně zasněžil a div se nemusel vracet dolů do údolí s cepínem a mackama

Po večerní poradě u našeho oblíbeného kokového čaje (v průvodci jsme se dočetli, že čaj z listu koky má pozitivní účinky na vyrovnávání se s nadmořskou výškou - samotné by nás to samozřejmě nikdy ani ve snu nenapadlo) jsme se rozhodli rozdělit s tím, že Podhrázští půjdou dál na trek a Wheb v doprovodu Helenky půjde marodit do Huarazu na hotel. Nakonec však vše dopadlo jinak a hustý déšť společně s velmi tmavou oblohou naznačil, že tento trek pokoříme jindy a vrátili jsme se zpět do Huarazu všichni čtyři.

Před chvíli jsme byli koupit lístky na noční bus do Limy, nicméně spícího Wheba jsme nechali na hotelu a kombinaci našich španělštin jsme se jali koupit lístky sami. Jsme zvědaví, kam nás to nakonec doveze . Z Limy se pak vydáme hnedle do Píská, města na břehu Tichého oceánu, kde se chystáme strávit vánoce ve společnosti tuleňů a tučňáků Humboltovych.

My tu máme ještě úterý, ale u Vás je už štědrý den, takže Vám všem přejeme pěkně Vánoce!!!

A pro ty, kteří se báli o Whebova střeva, máme dobrou zprávu: Už je mu dobře.

Poté co jsme se vrátili z treku, jsme si chtěli užít termální lázně, které patří v okolí Huarazu k místům, která nesmíte vynechat. Podle našeho hoteliéra jsou lázně v Chancos nejlepší volba, a tak jsme se do nich vydali. Za 5 sólu (=30Kč) si vyberete jednu že sedmi jeskyni podle teploty, vysedíte si frontu a potom můžete strávit celých 15 minut v termální jeskyni. Zpočátku nám to připadalo málo, ale nakonec jsme prchli už po deseti minutách.

Představte si malou jeskyňku velikosti průměrného panelákového sklepa, ve které směs pachu síry a potu, již dlouho nevětraná, vytváří iluzí spíše termálních záchodu než lázní. Od bublajícího sirného pramene vás dělí dřevěný rošt, od páchnoucího sintru pak už nic. Když si zvyknete na zápach, připadáte si trochu jako v parní sauně, pouze s tím rozdílem, že namísto studeného bazénku vás nakonec na „ochlazení“ čeká kýbl horké vody.

Byl to rozhodně zajímavý zážitek, ale že bychom tam museli chodit dvakrát, to tedy ne…

Dnes jsme sjeli z hor na pobřeží. Je tu moře s nejbohatší faunou a flórou na světě, ale když se člověk má v tom planktonu a řasách koupat, tak to zase tak neocení. Do vody vlezli jen ti největší odvážlivci (podle Zbycha prasata) Wheb a Lena, ale takový humac už dlouho nezažili (naposledy včera v termálních „lázních“). Na dne je bláto, každou chvíli se vám něco otře o nohu, před obličejem skáče jedna ryba za druhou a tu a tam moře vyplaví mrtvého kraba.

Nicméně máme krásné pokoje v hotelu Refugio děl Pirata s výhledem na Tichý oceán, palmy a pěknou terasu, z níž hraje karibská hudba. Zítra pojedeme na cestu lodi na Islas Ballestas fotit tučňáky, plameňáky, tuleně a lvouny. Potom si projedeme mořskou rezervaci Paracas. Její největší lákadlo - skalní útvar La Catedral - sice spadl při loňském zemětřesení, ale i tak tam určitě bude hezky, protože ostatní skály, pláže a hnízdiště mořských ptáků zemětřesení ustaly.

A na závěr vám popíšeme jeden opravdu pozitivní zážitek, který jsme při cestě do rozvojové země nečekali. Cama je španělský postel, takže bus semi cama se dá volně přeložit jako polopostelovy autobus. Na první pohled vypadá jako luxusní dvoupatrový autobus, ale když si uvnitř sklopíte sedadlo, máte pocit, že už musíte ležet na spolucestujícím za vámi. Ten ale udělá totéž, takže jsou všichni pěkně našikmo naskládáni za sebou a mají pocit, že jsou doma v postýlce. Tento pocit kromě pohodlných podnožníku umocňuje také připravena deka a stevardka roznášející balíčky obsahující sendviče, muffiny a bonbóny, a taky heřmánkový čaj na uklidnění žaludku.

A komu by semi cama byla málo, jsou k dispozici ještě autobusy cama a supercama. Inu, autobusové společnosti, které se u nás chlubí luxusem (ano, takové ty žluté), se mají od koho učit.

Tak se zase ozýváme. Tentokrát z místa pořádně vzdáleného od Tichého oceánu, z města Arequipa. Je to jedno z nejhezčích Peruánských měst, položené v nadmořské výšce cca 2500 m.n.m. a obklopené 6000m vysokými sopkami. Jen škoda, že je pořád zataženo, protože výhledy by jistě staly za to.

Naší základnou pro strávení Vánoc se stalo městečko Paracas, které ještě ani není uvedené v průvodci, ale obrovskou rychlosti se z toho ničeho začíná vytvářet typické přímořské letovisko.

Jak jsme psali v minulém dopise, vydali jsme se na Štědrý den na Islas Ballestas. Jsou to ostrůvky, které jsou chráněny jako národní rezervace díky množství vzácných ptáků, tuleňů, tučňáků a jiných zvířat. Vyrazili jsme hned po ránu, kdy jsou pro pozorování zvířat nejlepší podmínky. Ostatně, posuďte sami, něco málo z naší galerie fotek vám nabízíme.

Na ostrovy se plaví na rychloclunech, na které se vejde asi 38 lidí a na ostrovy samotné se nesmí vystoupit - jde o pozorování zvířat z člunu. Naštěstí jsme neměli narváno a navíc se nám chytré podařilo obsadit celou zad lodi. Měli jsme anglicky mluvícího průvodce, kterému však ke konci přestal fungovat mikrofon, škoda. Nicméně nám již na začátku všem stihl oznámit, že poplujeme rychle a ať si držíme čepice. Že nevíte, kde skončila ta Whebova?

Zkrátka abychom to shrnuli, tak díky fotografickým žním hoši rozhodně nepohlédli na ostrovy prostým okem, nýbrž pouze přes hledáčky svých fotoaparátu a z žen se staly lehce infantilní bytosti pronášející věty jako: „Ježíš, podívej, jakej má čumáček“ a „Hele, tamten je tutatej!“. Rozhodně to vypadalo tak, jako že se na ostrov vydala skupina vysokoškolsky vzdělaných turistů.

Druhá část našeho celodenního výletu vedla do přírodní rezervace Paracas. Paracas je poloostrov s poušti, který je chráněny zejména kvůli skalním útvarům a hnízdištím ptáků. Začali jsme „pozorováním“ plameňáků. Bohužel, i s naším osmnáctinásobným zvětšením na fotaku byla vzdálenost plameňáků větší než velká. Zkrátka, viděli jsme na obzoru světle tečky, o některých by se dalo říct, že byly růžové.

Dalším lákadlem Paracasu je skalní útvar „La catedral“, jehož největší část při loňském zemětřesení spadla. Ale i tak se nám nabídl úchvatný pohled z osmdesátimetrového útesu na vlny rozbíjející se o nádherné skály.

Dále jsme pokračovali na jedinou cervenopiscitou pláž v celé Jižní Americe. Vyblbi jsme se tam jako malé děti a nafotili spoustu fotek. Jednu PFkovou vám posíláme.

Nás výlet jsme zakončili v restauraci ve vesničce Lagunillas. Ryba, kterou nám dali, byla taková divná a celá rodina Podhrázských od té doby chodí na záchod častěji, než by jim bylo milé…

I když trávíme Vánoce v tropech, naše touha po zimě se nezapře. A tak, když tu nemají sníh, rozhodli jsme se zkusit, jaké to je na prkně aspoň na pískových dunách. Na konci této atrakce jsme se všichni shodli na tom, že větší ptakovinu jsme nikdy nedělali.

Na fotkách to sice vypadá akčně a adrenalinové, ale největší adrenalin spočíval ve vyběhnutí na vrchol duny v horkém písku, který vás neuvěřitelně pálí do noh, kdykoliv vám vnikne do sandálů (tj. pořád). Ponožky vám sice pomůžou, ale jenom asi tak tři minuty. Další adrenalin spočívá v udržení nohy ve vázání na suchý zip. Pád do písku se nedoporučuje, protože si zaprvé spálíte ruce a zadruhé pak máte horký písek OPRAVDU všude. Spolu s prkny jsme každý nafasovali svíčku, kterou je potřeba prkno před každou jízdou navoskovat, aby to jelo aspoň trochu. Ono totiž, když tu dunu vyběhněte až nahoru, dost naštve, když vám pak prkno neklouže ani jako sáňky.

Ale jak jsme psali, fotky jsou opravdu akční, takže tady některé máte:

Všechny vás zdravíme z Cuzca, bývalého hlavního města incké říše. Je to bezkonkurenčně nejkrásnější město že všech, které jsme v Peru viděli. Tomu taky odpovídá množství turistů, kteří tu jsou. Když jsme sem na Silvestra odpoledne přijeli, měli jsme opravdu problém sehnat ubytování. Nakonec se nám to sice podařilo, ale moc spokojeni jsme nebyli. Naštěstí se nám hned druhý den (tj. dnes) podařilo přestěhovat do jiného hostelu, kde se nám zatím líbí.

Dříve, než jsme se přesunuli do centra incké říše Cuzca, navštívili jsme památky z doby predincke. Kousek od jezera Titicaca leží jiné, menší, jezero a u něhož stojí hrobky významných indiánů z dávných dob. Hrobky vypadají velmi různé, od věžovitých staveb z opracovaných kamenů, které mnohdy vydržely stát celá staletí, až po různé naházené hromady balvanů. Měli jsme opravdu štěstí na počasí, právě ve chvíli, kdy jsme k Sillustani dorazili se mraky roztáhly a vyšlo slunce. Krajinu to změnilo k nepoznání a nasvícené věže v jinak pusté krajině, obrovské jezero s vysokými útesy působilo opravdu majestátně.

Jezero Titicaca je nejvýše položené splavné jezero na světě. První zajímavosti, kterou jsme si prohlédli, byla peruánská bitevní loď, kterou Peru dostala od Velké Británie a místní obyvatelé ji na jezero dopravili rozloženou na několik tisíc kousků na hřbetech mul od břehu Tichého oceánu. Nyní je z lodi muzeum, ale díky iniciativě jistě britské dámy je loď funkční a občas se po jezeru projede. My jsme si ji prohlédli a pěkně jsme si osahali všechno vybavení včetně strojovny.

Další atrakcí, kterou jsme navštívili v rámci zakoupené plavby po jezeře, byly plovoucí ostrovy Uros. Viděli jsme, že jsou skutečně plovoucí a nechali jsme si ukázat, jak místní obyvatelé pokládají každé dva týdny novou vrstvu rákosu, protože ty spodní se rychle rozkládají. Připadali jsme si trochu jako v ZOO, protože současné ostrovy už s tradičním způsobem života nemají mnoho společného a místní lidé žijí jen z turistů, kteří se na ne dívají a jsou ochotni platit nehorázné peníze za svezení rákosovou lodi nebo za děcku z lamí vlny. Návštěva ostrovů ale rozhodně stala zato, protože jsme viděli, jak místní lidé kdysi žili a byl to zážitek, který se nikde jinde na světě zažít nedá.

Druhým a posledním místem, které jsme v rámci naší plavby navštívili, byl ostrov Taquile. Ten už nebyl plovoucí, ale pevný, nicméně lidská ZOO tam byla podobná. Měli jsme ale sympatickou průvodkyní, od které jsme se toho spoustu dozvěděli, navíc jsme měli štěstí na počasí, takže máme spoustu fotek jezera, které se táhne až do nedohledna (měří 200x60km) a vypadá jako moře.

Zítra ráno by se k nám měl připojit Mamut, se kterým se chystáme na okružní jízdu po památkách v okolí Cuzca a na Machu Picchu. Zatím jsme obešli několik cestovek, které výlety na Machu Piccu nabízí a máme z toho jediný závěr: Je to strašně drahé. Ale ujít si to nenecháme, takže nabídek cestovních kanceláří nejspíš nevyužijeme, projdeme se sami bez mul a průvodců a užijeme si jeden z nových divu světa o to víc.

V Cuscu jsme před odjezdem měli čas nahrát jen fotky, nyní k ním dopíšeme i nějaké to povídání.

Protože Cusco je nejkrásnější město v celém Peru a v jeho okolí leží spousta inckých památek, nechali jsme si na něj hodně času a zakoupili univerzální turistický lístek, na který se dá navštívit většina významných míst. První z nich byl právě Sacsayhuaman, což je ruina pevnosti ležící přímo nad Cuscem. Byla to první incká stavba, kterou jsme navštívili, takže na nás docela zapůsobila, ale nyní už zůstává ve stínu Machu Picchu.

Jediné, co nám pokazilo dojem, byl průvodce, který o sobě tvrdil, že umí anglicky, ale nakonec jsme mu toho moc nerozuměli a ani znalosti neměl nijak výjimečně. Tak jsme se s ním rychle rozloučili a užívali si kamenných zdi sami.

Další incké památky jsme navštívili v rámci celodenního výletu, na který jsme se již vydali společně s dorazivším Mamutem v rámci organizovaného turistického zájezdu. Ne, že bychom byli takoví mastnaci, ale celé posvátné údolí se jinak snad navštívit ani nedá. Zájezd nás stal pouhých 15 sólu, ale později jsme pochopili, že více peněz se z nás pokusí vytáhnout cestou na různých zastávkách. Zastávku se suvenýry naše peněženky zvládly bez úhony, nicméně oběd formou švédských stolu se jim stal osudným… Aspoň jsme na dalších zastávkách u suvenýrů neměli co řešit

Místem, které nás v celém Cuscu nejvíce uchvátilo, byla katedrála, respektive komplex tři staveb - katedrály a dvou přilehlých kostelů. Na začátku prohlídky jsme dostali audio průvodce a potom jsme si už jen procházeli úchvatnou monumentální stavbu a poslouchali výklad o tom, čeho si máme všímat. Škoda, že se vevnitř nesmělo fotit. Ale i tak budeme na velkolepý prostor s vyřezávaným chórem a několika obrovskými obrazy (mj. znázorňujícími indiánskou verzi poslední večeře nebo Ježíše jako ženu) vzpomínat ještě dlouho.

Poslední den v Cuscu jsme se zašli podívat do inckého Chrámu slunce (Quorikancha), respektive toho, co z něj zbylo po nájezdu Spanelu a přestavbě na jezuitský klášter. Nebylo toho pravda mnoho, ale i tak to za návštěvu určitě stalo, zvláště místnost s obrazy cuskenske školy byla zajímavá.

Večer jsme zašli na výbornou hodinovou masáž celého těla a potom ukázku folklórních andských tanců v místním „kulturním domě“. Moc jsme si to užili, a tak jsme celý večer završili ještě večeři o šesti chodech. Inu, Peru

Inka trail, jeden z nejkrásnějších treku na světě, je takřka nemožné navštívit. Jediný způsob je rezervace půl roku dopředu přes některou z místních cestovních kanceláří a pak platba 100 dolarů za den (v ceně samozřejmě průvodce, nosiči, kuchař, atd., bez kterých to prostě nejde). Ani jedno z toho se nám absolvovat nechtělo, a tak jsme zvolili ekonomičtější variantu: Autobus do Santa Marie (200km, 8 hodin) a odsud dva dny pěšky až na Machu Picchu.

Hlavně část treku že Santa Marie do Santa Terezy byla opravdu nádherná. Vinula se ve svazích vysoko nad řekou, procházela džunglí, stínily ji banánovníky, lemovaly bromelie a cestou se nabízely úchvatné výhledy na mraky, řeku a okolní krajinu. Podél cesty se daly utrhnout banány nebo manga, prostě nádhera. A aby té nádhery nebylo málo, grád finále celého dne jsme si užili v termálních lázních u Santa Terezy, za které by se ani alpské horské středisko nemuselo stydět.

Další část treku vedla podél řeky že Santa Terezy k Hidro, což je vodní elektrárna, u níž začínají koleje vedoucí k Machu Picchu a dále do Cuska. Na tomto místě stojí za to zdůraznit, že do vesničky pod Machu Picchu nevede žádná silnice. Dá se tam dostat pouze vlakem, pěšky po kolejích, anebo vrtulníkem. Z Hidra do Machu Picchu je to po kolejích přibližně 9km, což na první pohled není mnoho, ale když kráčíte střídavě po pražcích a střídavě balancujete na kolejnici, každý kilometr se neskutečně protáhne.

Machu Picchu je jeden z nových sedmi divu světa a rozhodně je to největší turistická atrakce v Peru, kterou prostě nejde vynechat. Ovšem poptávka je vysoká i v období dešťů a na cenách je to znát. Například již zmíněná železnice je prý nejdražší na světě. Za 42km, které vlak jede necelé dvě hodiny, zaplatíte od 31 do 334 dolarů. I my jsme ji na cestě zpět museli použít, protože šlapat 42km po kolejích jsme opravdu nechtěli a stejnou cestou zpět se nám také nechtělo. Oželeli jsme tedy 53 dolarů, za dalších 20 (studenti) resp. 40 (učitele) koupili vstupenky na Machu Picchu a nakonec ještě zaplatili 14 dolarů za autobus nahoru i dolů. Po tomto víru v peněžence se už nějaký ten Sól za koktej ztratí, a tak se nám spalo opravdu dobře.

Ráno jsme vstávali ve 4:15, abychom se kolem páté postavili do fronty na autobus, který odjížděl o půl šesté. Podařilo se nám chytit první autobus a před šestou jsme už byli u brány k Machu Picchu společně s několika desítkami upocených poutníků, kteří si přivstali a šlapali 13km do kopce, aby ušetřili za autobus. No a proč jsme to všechno absolvovali v takovou nekřesťanskou hodinu? Vedle Machu Picchu je hora Waynapicchu, odkud je na machu Picchu krásný výhled, ale na kterou se dostane jen 400 lidí denně a my jsme chtěli být mezi nimi. To se nám nakonec podařilo, a hned, jak přestalo pršet a rozfoukaly se mraky, vydali jsme se na hodinový výstup nahoru.

Oněch 400 lidí slouží jako první filtr, aby na úzkou a kluzkou stezku nešel hned tak někdo. I mezi lidmi, kteří jsou ochotni vstávat ve 4 ráno, se najdou taková vemena, která se na dva metry širokém schodišti boji, že spadnou a křečovitě se drží skály, anebo schody namísto po nohách slézají po zadku. Vše jsme natočili na video, takže se můžete těšit na promítání. Vždy, když o sobě trochu pochybujeme, stačí se podívat na video a sebevědomí je rázem zpět.

Machu Picchu na nás úžasné zapůsobilo. Určitě si zaslouží být divem světa. Nakonec, strávili jsme na něm přes 9 hodin a rozhodně jsme se nenudili.

Za poslední dva dny jsme proseděli v autobusech 23 hodin. Nejprve jsme jeli nočním autobusem z Cusca do Nazcy, kde jsme absolvovali vyhlídkový let nad svetozanmymi Nazcazskymi liniemi. Potom jsme pokračovali do Icy a následně do Limy, odkud zítra odlétáme domů.

Nazcazské linie byly bezesporu silným zážitkem. Pro Lenu proto, že seděla v kokpitu šestimístného letadla, pro Zbycha proto, že seděl vedle Wheba, pro Wheba proto, že mu rychle zatáčky v letadle nedělají dobře a pro Helenku proto, že statečně podávala Whebovi další a další prázdné pytlíky a papírové ubrousky.

Jo a linie byly pěkné. Jen menší, než jsme čekali…