Dovolená začala netradičně v Bratislavě, odkud jsme odlétali. Jediný důvod pro tohle netradiční místo byla cena letenky - Ryanair z Bratislavy stál 3000,- CZK za zpáteční letenku, druhý nejlevnější lowcost - Fly2, létající z Prahy stál 7200,- CZK.

Příště ale letíme s kýmkoliv jiným.

Proč? Protože proto. Ryanair statečně přebral žezlo pro nejhorší aerolinky světa od Aeroflotu. Bratislava se taktéž statečně snažila, ale na nejhorší letiště světa - Moskevské Šeremetěvo - má ještě co dohánět (i když, zas tolik taky ne.) Nicméně zpátky k Ryanairu. Nazval jsem to leteckým dobytčákem a myslím, že jsem se tolik nezmýlil. Už jen systém sedaček bez čísel a česko/slovenské nátury vedl k hromadnému úprku přes letištní plochu a ostrými lokty jsme si sedadla museli vydobít. Co je proboha tak složitého k letence vytisknout i číslo sedačky? A atmosféra během letu také stojí za to. Letušky prodávají pořád a pořád a to téměř cokoliv. Od jídla a pití přes pojištění, standartní duty-free po elektronické cigerety a nabídky levnějšího pronájmu automobilů (který je navíc dražší než přímo v dané společnosti). A do toho všeho nám za zády začali rakouští ožralí teenageři zpívat milé německé písničky…

Je prostě nádherný. Kamené starobilé město plné zajímavých věcí k vidění. Kamkoliv se podíváte je nějaká památka a člověk by je hned chtěl navštívit všechny. Teda, ¨vlastně jen do té doby než zjistí, kolik stojí vstupné.

Ceny do památek totiž dosahují na naše poměry astronomických výšin. Edinburg Castle 14 GBP, Holyrood Palace 12 GBP. A to vše za osobu. Řekli jsme si, že jsme tu ale jen jednou a vyrazili…

Jedna ze zajímavostí v Edinburgu, kterou prostě musíte vidět je jistě Mary`s King Close. Jedná se o katakomby, které dříve katakombami nebyli. V podstatě jsou to bývalé ulice a domy, na které někdo postavil jiný dům. Tedy, vlastně palác.

V Edinburgu v roce 1645 přišel strašlivý mor. Pomřela velká část obyvatel a zejména pak obyvatelé malých uliček, které se táhly od hlavní ulice Royal Mile dolů se svahu k jezeru, do kterého odtékaly všechny splašky. Některé z nich stále stojí a jsou označovány jako „Close“. Tedy například Advocates Close apod. Když se tak po morové ráně jedna z uliček (Mary`s King Close) témeř vylidnila, vymysleli místní radní zajímavý plán. Potřebovali nový palác na hlavní třídě a udělat nové základy by stálo mnoho. Tak prostě zbourali vyšší patra domů na Mary`s King Close a přilehlých uličkách a na zbylé patra postavili velký palác, který setrval dodnes.

Na patra domů pod základy se časem zapomělo a tak se v nich podařilo dochovat dost autentickou atmosféru. Omítka ze sádry s přimíchaným lidským popelem, místnost ve které žily tři rodiny (3x3metry bez oken) apod. To vše opepřeno velmi vtipným výkladem se spoustou překvapení (zhasnutá světla, téměř divadelní představení apod.) opravdu stálo za to.

Jednou z největších dominant celého Edinburgu je Palác Holyrood. Jedná se o historické sídlo Skotských králů, nyní letní sídlo britské královské rodiny. Královna Alžběta sem jezdí trávit letní měsíce a její příjezd je řádně královsky oslavován. Na nádvoří jsou ji přineseny ve vší parádě klíče od města - ona je přijme a předá zpět do opatrování. Následně večer je oslava příjezdu, které se učastní až 8000 hostů. Takovou párty bych teda organizovat nechtěl… Možná by to ale zvládl Royal Event, co Mišule?

My jsme si palác Holyrood měli tu šanci prohlédnout těsně před příjezdem královské rodiny. Bylo to hodně zajímavá ukázka toho, jak udělat moderně pojatou prohlídku historické budovy. Při vstupu do paláce jsme dostali audio průvodce a sami jsme si mohli procházet palác tak dlouho, jak jsme chtěli. Vždy byla na výběr základní prohlídka a pokud jsme chtěli, mohli jsme si poslechnout více informací o dané věci. Super! Palác je hodně zajímavý, stejně tak jako přiléhající Abbey a zahrada.

Abychom mohli cestovat po Skotsku a během 12 dnů, které na Skotsko máme nějak rozumně stihnout to co chceme, potřebovali jsme si půjčit auto. Po dlouhém váhání padla volba na společnost HERTZ a ještě z domu jsme si auto zamluvili. Půjčení auta je cenově velmi v pohodě a na den vyjde cca na 650,- Kč.

Máme půjčený Opel Corsa, 1,2l. Tady mu teda Opel neříkají, na ostrovech je to Vauxhall Corsa. Auto je docela nové - má najeto cca 35.000km a spotřebu okolo 6,5L na 100km. Už teď - pátý den ve Skotsku - máme ale najeto něco přes 350 mil, tak uvidíme na konci, jak to vlastně vyjde.

Největší strach jsme měli z jízdy vlevo. Tedy, nejenom z jízdy, ale také z řízení vlevo. Nakonec se to ale ukázalo jako naprosto v pohodě, jediný problém je řazení, kdy na to oba nejsme levou rukou zvyklí a moc se nám tak řadit nechce. To se projevuje tak, že prostě moc neřadíme a do kopce to vyjíždíme na pětku . Jinak pohoda, zatím jsem se do nesprávného pruhu zařadil akorát jednou a to už jsem zvládl Edinburg, cestu přes celé Skotsko a nájezd na trajekt. A barča se také činí - i když jen na tajnačku, protože na ni neplatí pojištění a připlácet za ni 9,5 GBP se mi nechtělo . Bar. říká, že mám radši napsat že jsme se tak „společně“ dohodli. Prý to zní líp. Takže jsme se tak společně dohodli.

Urquhart castle - no na hrad s takhle vikingsko-keltským názvem jsme prostě museli zajet. Podobně jako s islandskou sopkou se nám jeho název podařilo vyslovit asi až za 3 dny. Podle nás je tento hrad to nejlepší co se dá na světoznámém Loch Nesském jezeře vidět. Taky tomu odpovídal počet turistů, ale to nám nevadilo, pobíhali jsme po docela zachovalých ruinách, Zbycha samozřejmě zlákala zas nějaká super stará zbraň (trebuchet - taková ta velká věc co umí mrštit několikatunový kámen asi 200 metrů a všechno kolem rozbít). Mně tak zajímavá nepřipadala, zato výhledy z hradu na největší Skotské jezero stály za to.

A když už jsme teda byli u Loch Ness, tak jsme tak trochu z povinnosti nakoukli do Loch Ness Exhibition centra (hned vedle je Loch Ness monster centre) a chvíli váhali, jestli dát dalších 12 GBP za zjištění, že příšera neexistuje, nicméně pán u kasy nás úplně dostal, když nám nabídl že celou audiovizuální prohlídku má samozřejmě v češtině. Tomu se teda říká marketingový tah, který nás vcucl do kašírovaných místností, na jejichž stěny se promítala celá historie jezera, nálezů, důkazů i domněnek, jak to tedy bylo s příšerou. No takže jsme se nakonec opravdu utvrdili v původní představě, že příšera neexistuje a o 12 BGP lehčí jsme se přesunuli do Inverness.

Ospalé, ale velmi příjemné poslední město před severním cípem Skotska. Všudypřítomné stavby z kamene (tady snad mají z kamene i záchody), osvětlený most přes řeku Ness, kavárny s názvem „Nesscafé“, živé ploty ve tvaru Lochnesské příšery a spousta barů, ve kterých evidentně probíhala ta samá party co v Edinburghu. Spočívala v tom, že po ulici a v pubech jste mohli spatřit neuvěřitelně vymóděné slečny a dámy - tu jako nevěstu, tu jako luxusní prostitutku, čertíky, transvestity, postavy v růžových silonkách a podobně. A většina z nich měla na sobě šerpu „Hen party“…myslím, že no comment. A já, jak mám teď pořád hlad, jsem přemluvila Zbycha že zajdeme no kam jinam - do All you can eat, tentokrát v čínském stylu. Zbych se teda dost vzpouzel, ale síly mu nestačily, protože představa „skvělé“ anglické kuchyně sestávající se většinou z uvařeného masa v nějakém tuhém těstě a zapečené do podoby koláče, zkrátka nebyla možnou alternativou. Chinese bufet byl úžasný - od našich veleoblíbených springrolls, přes krevety a chobotnice, asi 15 druhů hlavních jídel, 5 druhů příloh, po zeleninový salátbar a cukrárnu - to všechno se do nás vešlo a stálo to za to (no stálo to teda dost). Nicméně už mám prý s chinese jídlem utrum, tak nevím, co tu budeme po zbytek dovolené jíst.

Jednu z mála zastávek po cestě na sever skotska jsme si udělali v Lybsteru. Je to velmi malinká vesnička schovaná mimo hlavní cestu, u které je velmi malebný přístav. Je to tedy spíš takový přístavek, ale o kolik je menší, o tolik je hezčí. Přístav je krytý z obou stran skalnatými útesy, na konci vlnolamu se poté tyčí bělostný maják se sytě červenou špičkou. V klidné přístavní vodě se pohupují pestrobarevné loďky naplněné sítěmi a klecemi na humry.

Velké vlny naráží na skály a my se před nimi schváváme do návštěvnického centra, kde se dozvídáme o místní historii a lovu herinků, která zaměstnávala místní rybáře více jak sto let. Z tepla návštěvnického centra si poté v televizi prohlížíme ptáky hnízdící vysoko na útesech - na majáku mají nainstalovanou dálkově ovládanou kamerku a v centru je velká televize s joystickem. Stačí jen namířit, zazoomovat a máte pocit, že sedíte společně s paní rackovou na vejcích…

Dlouho jsme přemýšleli, jak se dostat rychle a levně na Orkneje. Volba padla nakonec na trajekt z Gills Bay, který je výrazně méně známý než trajekt z Thurso. A o co je méně známý, o to je taktéž levnější. Tak bylo jasno.

Gills bay zní velmi vznostně, ale ve skutečnosti jsou to dva baráčky a molo. Dobře, to molo je rozestavěné. A na vrchu není vozovka, ale uježděné bahno. Ale ten trajekt jezdí je moderní a rychlý. Za hodinu jsme byli na ostrovech. Já v pohodě, Barča dle svých slov také, nicméně barvu její kůže byste nerozeznali od kvalitního papíru. Běleného . Inu, na severu to pěkně fouká a vlny stojí za to.

(časový teleport o pár dnů dále - po cestě zpátky foukalo ještě víc a Barču byste nerozeznali už ani na pěkně zazelenalém trávníku)

Orkneje jsou ostrovy na samé špičce Velké Británie. Dále už jsou jen Shetlandy, ale ty jsou opravdu daleko a navíc prý pěkně drahé. Na Orknejích je zajímavé, že jejich historie sahá daleko do minulosti. Některé památky jsou až 5 000 let staré a to už je co říct. Orknejské marketingové heslo zní - starší než pyramidy v Gize! Původně byly Orkneje obydleny Pikty, později byly osídlovány Nory a v roce 875 byly připojeny k Norsku. V roce 1472 přešly ostrovy pod svrchovanost Skotska. Na ostrovech jsou jedny z nejstarších a nejzachovalejších neolitických památek v Evropě. Z novodobých zajímavostí je na ostrovech vidět opevnění z doby druhé světové války, kdy se vnitřní záliv (jménem Scapa Flow) používal jako velmi důležitý přístav pro Spojenecká vojska a odkud byly podnikány útoky na obsazenou skandinávii.

Orkneje jsou známé pozůstatky osídlení z doby kamené a železné. Naše cesta do novodobého pravěku začala pěkně popořadě - v době kamenné. A stálo to za to. Jako první jsme zamířili do Maes Howe - podzemní hrobky. Z venčí nenápadný kopeček v kopcovité krajině, zevnitř hrobka s vchodem umístěným tak, že slunce září dovnitř hrobky přímo během zimního slunovratu. Stavba je zvenčí neviditelná - v podstatě travnatý kopec - uvnitř si pak připadáte jak v pyramidě.

Jako druhé jsme si prohlídli stojící menhiry ve Stenness. Jedná se o uskupení tří menhirů (jsou srandovně placatý - místní je stavěli z kamenů s deskovitou odlučností - a tak mají na šířku třeba jen 20cm). Ale to už jsme zjistili, že coby menhirem dohodil stojí kruh asi 30 dalších menhirů (z původních 60, takže si dovedete představit, jak byl asi velký), kde nás sice chytl fujavec, ale i tak jsme fotili a obdivovali tohle lidmi a přírodou vytvořené divadlo. Jmenují se Ring of Brodgar - ty názvy prostě žerem.

Opravdová orkneyská perla - zachovalá neolitická vesnice jak kdyby vypadla z Flinstonů. Je tu kamenná postel, kamenné poličky, stolky, prostě neolitický all inclusive. Vše se zjevně zachovalo díky nánosům písku a hlíny, které jedna pořádná bouře odfoukla v roce 1850 a odkryla tento historický poklad. Kromě střech je tu vidět celá „vesnice“ čítající 10 domů, krásně naňahňaných na sebe - radši ani nedomýšlet, kolik desítek, možná stovek lidí tady žilo. A zajímavé také je, že se vůbec neví, proč celá tato populace zmizela a jak vlastně vypadal zánik těchto osídlení. Orkneye jsou vůbec archeologickým nevykopaným pokladem - to tuhle jeden farmář v Mine Howe (kousek od hlavního města Kirkwalu) kopl trochu do svého pole a objevil hlubokou chodbu o 29 schodech, která vede téměř kolmo dolů, má 2 postranní místnosti a dole končí klenutým prostorem pro 2 lidi. Kolem se zase našla spousta nálezů - tentokrát z doby železné, taky římská brož, ale opět - neví se, kdo a proč tady někdy před 4 000 lety tuhle chodbu vykopal. A když vejdete do místního muzea, zvou kohokoliv jako dobrovolníka na pomoc při vykopávkách - no já mít víc dovolené, hned tu zůstávám a byla bych přímo u kolébky civilizace!

Yesnaby (první útesy na západě) Mulls head (útesy na východě)

Ano, je pověstně strašná. Ale dokud to nevidíte a necítíte naživo, neuvěříte. Pár příkladů za všechny:

• bristké snídaně jsou samozřejmě pověstné kopci slaniny, vajíček, fazolemi, tu a tam pečenými rajčaty či houbami, ale tady je ještě skotské vylepšení - black pudding. Je to vlastně něco jako párek, ale vyrobený z vepřové krve a ovesných vloček. Jí se buď neuvařený, nebo smažený či grilovaný. Nám tuto delikatesu málem vnutili na Orkneyích (no black pudding mi prostě znělo jako nějaký sladký čokoládový dezert!), ale naštěstí jsem zavětřila zradu a skončili u starých dobrých hash brown - bramborové placky. Ty známe aspoň z Mekáče, takže jistota.
• přílohy: téměř ke každému jídlu tu dostanete na výběr brambory nebo hranolky. Na tom by celkem nebylo nic divného, kdyby jste se je nedostávali k jídlům, která už přílohu mají (třeba rýži), nebo k jídlům, ke kterým se vůbec nehodí (např. lasagne). Lasagne po anglicku jsme totiž dostali vylepšené kromě hranolek ještě vařenou mrkví a hráškem. Jako obloha k dalšímu jídlu - zapečená cibule v nějakém těstě - posloužily kreativnímu orkneyskému kuchaři mandarinky, broskve, zelí, rajče, okurka, salát a jako třešinka na dortu brambůrky v kari omáčce (a to už jsem jako přílohu dostala hranolky). No síla.
• maso: poté, co všude na krásných travnatých skotských kopcích vidíte stáda a stáda skotu, kteří by jistě mohli vyprodukovat skvělé bio maso, ho tu místní kazí uvařením a zapečením s různými příšernostmi do těstových koláčů. Ty jsou často ještě završeny zapečenou bramoborovou kaší…Takže díky těmto zkušenostem známe výborně všechny regály v místních Coopech a TESCO shopech, kde si nakupujeme osvědčené dobroty a večer vaříme.

Ostrov Skye - jak poetický název. Do té doby, než zjistíte, co tento název znamená. Pochází z dob vikingů a znamená zamračený ostrov, nebo ostrov mraků. No, ještě tam zapomněli přidat nějaké severské slovo pro vítr, teda spíš orkán a sedělo by to úplně. Skye nás tedy nepřivítal ve své nejslunnější chvíli, což jsme posléze poznali na tyčkách našeho stanu. Aspoň jednou jsme si chtěli romanticky zakempovat přímo u mořské zátoky, vůkol širé hory…ale vítr rozhodl za nás - na Skye se kempovat nebude! A zřejmě ani jinde ne, neb po menší větrné bouři v této zátoce mám roztrhlé tropiko a trochu popraskané tyčky, stejně jako minule z Velebitu, kde se býci prošli po stanu (tentokrát Zbychovu). Takže naše outdoorová domácnost teď vlastní 2 skvělé nepoužitelné stany.

Nicméně! To bylo zjevně jen takové Skyeské varování, že to tu nemáme brát na lehkou váhu, a osud nám do hodiny ukázal i svou vlídnou tvář. Při zdánlivě beznadějném hledání ubytování v 9 večer na beznadějně plném ostrově jsme narazili na cedulku Self catering cottages (něco jako pronájem chat bez jakýchkoliv služeb) a prostě jsme to zkusili. Samozřejmě měli plno, ale paní mi nabízela nějakou chatu, že jsou tam prý 3 ložnice, že je to teda kousek dál, musela by tam s námi zajet a že nás to bude stát dohromady 50 GBP (přitom běžná cena za Bed and Breakfest je tu 30 GBP na osobu).

No, nevěděli jsme moc co máme čekat (já teda čekala dřevěnou chatu, s ložnicema pro trpaslíky a palandama a zimou - evidentně tam dlouho nikdo nebyl). Nicméně neměli jsme na vybranou. Když jsme po 10 mílích přistáli u fungl nového luxusního rodinného domu, ano, se třemi ložnicemi, a také dvěma koupelnami, obývákem velikosti menšího bytu, s krbem, nábytkem jak z katalogu, kuchyní velkou tak že v půli cesty zapomenete, co vaříte a jídelnou - a to všechno jen pro nás 2 - nevěřili jsme svým očím. Hmm, zřejmě to bude 50 za osobu, ne za oba, podotkl Zbych, protože takový luxus by tu minimálně tuhle cenu měl, ale ne - fakt, domluva platila. Bez jediného slova jsme na sebe kývli, což znamenalo - zůstáváme aspoň 2 noci - protože takováhle náhoda a pohoda se jen tak nepřihodí.

Paní od nás nechtěla ani číslo kreditní karty (což tu chtějí všude), ani žádné doklady, či telefonní číslo - prostě nám půjčila celý barák. Užívejte. A my užívali.

Skye je největší skotský ostrov u západního pobřeží. Je také jedním z nejnavštěvovanějších míst, a to zejména místními - jezdí se sem rekreovat, chodit po horách, nebo jezdit na kole. Takové naše Tatry. Má velmi hornatou krajinu, kde téměř nejsou lesy, což má tu výhodu, že většinu vrcholků hor vidíte, jsou pokryté trávou, rašelinou či mokřady a všude se pasou ovce. Tu a tam jsou vrcholky kopců skalnaté a to pak díky vodní a větrné erozi vznikají zajímavé skalní útvary asi jako naše pískovcové věže, tyčící se nad velkými zelenými údolímí, shlížejícími na všudypřítomné moře. Člověk tady brzo ztratí pojem kde končí lochy (jezera) a kde začíná moře, vše se tu prolíná, slévá nebo ze sebe vyvěrá.

My jsme si udělali okružení jízdu po celém severním poloostrovu - s krásným 2 hodinovým výletem k Old man of Storr (skalní věž), dále se zastávkami na překrásných útesech, přes které padají mohutné vodopády valící se přes tyto útesy rovnou do moře. Pod vodopádem u Kint Rock si někdy před milióny let pořádně nějaký dinosaurus šlápl do bahna nebo jílu a tyto stopy tu teď vystavují. Nejvíc nás pobavilo, že tomuto druhu říkají „hadrosaurus“ - to by nás zajímalo, z čeho chudák dostal tenhle blbej název. Srdcem ostrova je zjevně oblast Quiring - nepopsatelné geologické divadlo, jak to tu nazývají. Stolová hora, údolí do oblouku vytvarovaná ledovci, skalnaté štíty, zelené kopce jeden za druhým, moře a jezera. A to všechno je možné spatřit z jednoho místa najednou.

Ben Nevis (hora Nevis) je se svojí výškou 1344m. nejvyšší horou Velké Británie. Není to pravda mnoho, ale vzhledem k tomu, že vycházíte z nadmořské výšky 0 m.n.m. (Fort William) tak to uplně stačí.

Ben Nevis je ale zajímavý spoustou jiných věcí. Například statistikou. Podle místního infocentra je vrchol hory 355 dnů v roce zahalen do mraků, 271 dní zde přší a za rok je na vrcholu průměrně 261 bouřek. Průměrná roční teplota na vrcholu je -0,5°C, což má za následek, že tam můžete na sníh narazit kdykoliv během roku. Jak lákavé, že? To prostě musíte…

Cestu nahoru a zpět absolvuje ročně až 100.000 lidí. My tomu nevěřili, nicméně po dnešku už ano. Nekonečné zástupy lidí proudící nahoru i dolů nás nejdříve dost deprimovaly, nakonec jsme si zvykli a časem jim (některým) i utekli. Proč některým? Inu, každý rok se tu koná Ben Nevis Race - závod v běhu nahoru a dolů. Rekordní čas je 1:32 pro muže a 1:45 pro ženy. My to dali za 6:38 ve smíšené kategorii . (Aby to nevypadalo tak blbě, průměrná inzerovaná doba je 6-8 hodin)

Samotná cesta je poměrně pěkná. Začíná u dveří našeho hostelu na Achintee Farm a pokračuje po staré koňské stezce serpentinami nahoru. Nahoru je to 8,1km s tím, že v půlce narazíte na horské sedlo s jezerem, kde si, pokud vám nevadí midges, můžete dát i sváču. Od jezera cesta prudce stoupá a během posledních třech kilometrů vystoupá o 700m nahoru. Klima se prudce změní, vegetace zmizí a v mracích vydíte akorát kameny vedle sebe a občas i nějakou tu hromádku sněhu. Nicméně, vrchol jsme neminuli (všude pod kopcem jsou strašně varovné cedulky), vyfotili mlhu a zase šli zpátky. Dolů to bylo horší kvůli kamenům…

Co nás ale zaujalo bylo chování lidí. My jsme vyrazili nepříliš časně (někdy okolo 9:30), nicméně po prvních ujitých sto metrech jsme začali potkávat skupinky vracející se z vrcholu. Trochu nám to nedávalo smysl. Stejně tak jako když jsme se vrátili v pět večer, nechápali jsme proč spousta lidí teprve vyráží. Byly to doopravdy zástupy lidí, někdy sportovních, někdy ani ne, kteří takhle večer šli.

V hospodě, kde jsme si vychutnávali pravý irský cider jsme to pochopili. Ve Velké Británii je prý neoficiální soutěž v tom, kdo za 24hodin zvládne nejvyšší vrchol Anglie, Wallesu a Skotska. Je to cca 10hodin řízení a spousta lezení do kopce a s kopce. Tak to asi byli oni.