Ahojda kamarádi a rodiny,

Tento mailík je tak trochu zvláštní… vznikal několik dnů a je to na něm poznat. Prostě a jednoduše jsme něco napsali a druhý den to už je zastaralé… Doufáme že to přežijete a nezanevřete na nás

Právě jsme se vrátili z dalšího kola pokusů o hledání práce. Americký systém podávání žádosti o práci je naprosto šílený. Možná v tom hraje roli i naše neschopnost domluvit se perfektně anglicky po telefonu, ale nemyslíme si že by chyba byla jenom na naší straně. Prostě a jednoduše je to v Čechách uplně jinak. Přímé osobní jednání jak ho známe v čechách my, je pro Američany jednou velkou neznámou. Ve 100% případů vám dají tzv. application form a řeknou kdy je tam zítra „manager“. Formulář horko těžko vyplníte (1 strana osobních údajů, identifikačních čísel, a na druhé straně je naprosto běžné, že vám předloží i příklady na sčítání, odčítání a násobení) a druhý den přinesete. Většinou tam manager doopravdy je, nicméně vám s typickým americkým úsměvem sdělí že vaši žádost postoupí Area (oblastnímu) Managerovi, který ji patrně v co nejkratší době předá personálnímu managerovi a ten vám někdy zavolá. Vy v to můžete doufat, ale například v naší situaci kdy bydlíme v apartmánu s šestnácti dalšími lidmi, z nichž 8 má notebook a snaží se být co nejdelší dobu online (připojení přes telefon na internet… tzn. telefoní linka je obsazena) představuje poměrně zásadní problém. Pak se několik dní nervujete, po zhruba pěti dnech to už nevydržíte a chopíte se telefoního sluchátka abyste se domluvili s managerem jak to s vaší žádostí o práci vypadá. Ve většině případů vám manager sdělí, že se vaší žádostí ještě nezabýval, pak se zeptá kdy vám končí vízum a následně telefoní hovor ukončí se slovy že na pouhý měsíc nikoho nepotřebuje.

Jenom na vysvětlení… běžný američan při hovoru mluví děsně rychle, ale postupem času přijdete na to že se jim přece jenom rozumět dá… nicméně v telefonu je to ještě dvakrát tak horší… rychlost se zvyšuje, mluví potichu, obvykle tam na druhé straně hraje dost nahlas hudba a ještě ten dotyčný pořvává na ostatní lidi na jejich straně linky. Prostě hrůza… myslíme si, že už můžete pochopit proč se nám vždycky zježí kůže na zátylku při pouhém pomyšlení na další telefoní hovor.

Přístup managementu k zaměstnancům je dle našeho názoru dost podivný. Snažíme nemyslet si, že se nám zaměstnancům snaží dělat naschvály, ale občas je to dost těžký. Například když teď většina Američanů odjela do školy a zůstávají tu jen Češi, Slováci a Poláci, management zredukoval jízdní řád autobusů do parku, z parku a do nákupního centra na polovinu, takže teď, když si chce člověk zajet nakoupit jídlo, tak to všechno musí zvládnout za tři hodiny, ale to vše je možné pouze za předpokladu, že se do toho autobusu vejdete (zbylo tu asi 2500 zaměstnanců, z nich tak 200 chce jet nakoupit busem. Ten má 40 míst a denně jede jeden tam a druhý zpátky). Taky v počítačovém centru zredukovali počet počítačů na šest kusů (na 2500 zaměstnanců). Dále nám zavřeli zaměstnaneckou kafeterii, kde byly ceny za teplá jídla docela slušné. Naštěstí nám nějakým řízením osudu zbyly všechny Dobrý hostince (takový ty těstoviny s omáčkou v pytlíku) a polívky Vitany, co jsme si dovezli ještě z Čech, takže jsme na ně dobře vyzráli…

Taxíky jsou tu poměrně výnosným jobem. Pokud bych se vám chtěl pokusit vysvětlit jak to tu funguje, asi bych to musel přirovnat k situaci v Maroku. Je to opravdu hodně podobné.

V naších končinách je zvykem že taxík má taxametr a platíte za kilometr, přičemž cena nezávisí na počtu lidí. Tady to tak není. Taxíky v Sandusky jezdí po městě za fixní cenu (cca 4 dolary) a to za osobu. To znamená, že v autě pro 5lidí jich nakonec jede 8 + řidič a za 3,5 míle do obchodního centra si taxíkář vydělá 28dolarů. Taky bych chtěl vydělávat stejný prachy (za 10 minut). K dokreslení celé situace si musíte uvědomit že v americe neznají městskou hromadnou dopravu osob (ve velkých městech asi ano, ale v Sandusky ne) a vzhledem k tomu že obchody nejsou ve městech ale za městem je taxík jediný způsob jak se do nich dostat (po autobusu, do něhož se nenatlačíte).

Tuhle se mi stala taková malá nehoda… spadl jsem v práci jednou nohou do vody a druhou jsem si odřel o kovový chodníček ze kterého jsem do té vody spadl. Stalo se to v práci a ač to nebylo nijak vážné, krev z toho tekla a tak jsem si řekl, že s tím zajdu na „marodku“ (tady tomu říkají First Aid). Nebylo to daleko a tak jsem tam byl ve dvou minutkách. Tam jsem doufal že mi ránu vydesinfikují, dají náplast a pošlou domů. A ono ne.

Nejdříve mi doktor ránu vymyl. To jsem chápal, spadl jsem z kovovýho chodníčku, kterej je špinavej od bahna, do špinavé vody z jezera Erie. Použil na to mýdlo a vodu z vodovodu. Proč ne, nevidím v tom problém. Problém byl v tom, že podle něho to byla dezinfekce. Takže mi to mýdlem umyl, dal mi na to mastičku která to má rychle zahojit a celý to naprosto neprodyšne uzavřel několika obvazy a náplastmi. Hm… Septonex nebo nějaká jiná desinfekce asi došla . Nicméně to jsem ještě netušil kolik formulářů musím vypsat a podepsat. Bože. Příště si všechno udělám sám.

Ale to není vše. Náš kamarád tu dostal angínu, a to poměrně drsnou. Po dvou dnech kdy nemohl už ani mluvit, natož jíst a měl vysoké teploty se na first aid vypravil taky. A po vyplnění pěti formulářů dostal cucavý bombón proti bolestem v krku. Hm…

Medicína je tu prostě „na úrovni“.

Tak už jsme začali pracovat v Mc Donaldu! A je to šílený! Minulý pátek jsme tam byli poprvé. To jsme měli domluvený s managerkou, že tam přijdem na devátou a budem tam pracovat do pěti odpoledne. Po 30 minutách poslali Zbyška domů, že dneska má mít volno. Já jsem tam zůstala místo do pěti do tří a pak mě taky poslali domů, že jsem pomalá a že stejně nemají „busy day“ (mnoho zákazníků). Pracovala jsem na „Drive Thru“, což funguje tak, že jsem stála u takového toho dotykového displeje, který slouží pro přijímání objednávek a současně jako pokladna. Člověk přijede autem k mikrofonu, který je asi 20 metrů vzdálený od budky, ve které jsem stála já, kouká se na světelnou tabuli s obrázkama McDonalds produktů a na menu, pak vám řeknou, co by si dali, vy to musíte strašně rychle všechno v počítači najít a naťukat, říct jim, kolik to bude stát a nechat je přijet k vám, kde vám zaplatí. Vy mezi tím musíte vyřídit další auto u mikrofonu, než k vám ten první dojede s penězma.

No, myslím, že vám nemusím líčit, jak šílený to bylo, protože mám vážně problémy rozumět jim v tom mikrofonu. No, byly to teda nervy, jestli doběhnou zpátky do prodejny stěžovat si, že dostali něco úplně jinýho, nebo ne…

Zbyšek tam půjde v pátek podruhé, tak je zvědavej, co ho čeká, protože je tam fakt nepříjemná jedna z managerek (černoška - jmenuje se Kerah), která nás nejspíš nesnáší. I já s ní mám své zkušenosti. Teď v neděli jsem na pátou ráno naklusala do McDonaldu na svou směnu do desíti, abych pak stihla přejet autobusem na 11:30 do parku na normální směnu do 20:00. Byla tam naše „oblíbenkyně“ Kerah a ta mě s typickým výrazem (rozzuřená gorila + spadlá dolní čelist) normálně poslala domů. Žádná argumentace typu: jak to, že mám jít domů, když mám v rozvrhu napsaný, že dneska pracuju? Proč? Takže to jsem vstávala ve čtyři ráno jen tak ze srandy? … nepomohla. Bylo to jak mluvit s robotem. Neustále jen opakovala: „Mě to nezajímá! Ty jdeš domů! Dneska nepracuješ! Já jsem tady managerka, takže TY jdeš domů!!!“

No prostě její způsob jednání je takový… podivný. Jsem dneska unavená, takže vám ani nedokážu vylíčit, jak moc mi to zvedlo mandle a jak moc jsem si uvědomila, jak těžký je argumentovat v cizím jazyce, když stojíte tváří v tvář obrovské, tlusté černošce, která s vámi může udělat prakticky cokoliv.

Dneska jsem byla zase pracovat - na tři hodiny, ale lepší než drátem do oka… Byla jsem za kasou vevnitř, což bylo mnohem příjemnější, než Drive Thru. Kerah mě zas chtěla poslat domů o hodinu dřív, ale ukecala jsem ji a šoupla mě do kuchyně, takže už mám v malíku přípravu všech těch šílených ham, cheese a jiných burgerů. Člověk se až diví, kolik věcí si v McDonaldu můžete koupit, protože tam mají vážně dost jídel (burgery, saláty, jogurty, ryby, kuřata, ovoce, koktejly, zmrzliny, atd.)

No, tak to jsme si zas dali. Doufáme, že je to čtivý a pochopitelný.

Mějte se krásně, zase někdo napište! Leňa a Zbych

P.S.: Ještě se s vámi chceme podělit o jednu naši veselou příhodu. Večer (po zavření parku), kdy se celá atrakce zametá, umývá, uklízí, nachází se, co kdo ztratil, jsem našla igelitový pytlík se dvěma čokoládovýma tyčinkama. Sice v parku platí pravidlo, že veškeré nalezené potraviny (včetně těch normálně zabalených) se musí vyhodit, ale já, pravá Česká povaha, jsem prostě dvě celý, zabalený a nijak neporušený čokolády vyhodit nemohla. Vzala jsem je, jako že je po cestě domů vyhodím, ale na to nejdůležitější, jak všichni tušíte nedošlo. Zbyšek na mě už čekal před atrakcí. Povyprávěla jsem mu, jak jsem k čokoládám přišla, zašli jsme za roh a s chutí se do nich pustili (takhle po třináctihodinové směně v jedenáct večer docela bodnou). Po pár metrech jsme potkali nějakou maminku s malou dcerkou, která se s námi okamžitě pustila do řeči a hned se nás ptala, co jíme. Odbyli jsme ji jednoslovnou odpovědí, že čokoládu a s vidinou našich postelí jsem unaveně procedila mezi zubama: „Co se tak blbě ptá? A co jí je vůbec do toho, co jíme?“. Načež mi Zbyšek pohotově odvětil: „Co ty víš, třeba jsme právě sežrali její čokoládu…“