Zase vás všechny zdravíme!

Ani nevíte, jak moc se už těšíme domů… Teď je to tu takový smutný, protože už i Češi, Slováci a Poláci začali odjíždět a zůstávají tu jen Američani, kteří vždycky na víkend přijedou. Takže tiše závidíme všem, kteří říkají: „Už jen šest dnů“. Nám těch dnů zbývá ještě docela dost. Ale snad to tu ještě nějak doklepem.

Nejhorší totiž je, že tu není co dělat. I když jsme se pokoušeli o nějakej výletek, nebo procházku, vždycky jsme zjistili, že jdeme pořád podél silnice, všude jen odporný přízemní prkenný domečky a nikde nic. Žádnej kousek přírody, několik stromů pohromadě, prostě nic!

Teď jsme měli docela nahnáno z toho, že se nakonec ani nepodíváme k těm Niagárským vodopádům, na který jsme se už dva měsíce těšili. Všechno jsme už měli zaplacený, vyřízený, jenže nám Kerah z McDonaldu naplánovala na den našeho výletu oběma práci. Mě 3 a Zbyškovi 5 hodin. Když jsem jí řekla, že doopravdy nemůžeme pracovat, že potřebujem jen tohleto jediný, první a poslední volno, poslala mě do háje. Prostě že musíme přijít, jinak nás vyrazí z McDonalda.

Dalších několik dní jsme s nervama nadranc sháněli kohokoliv (z McDonalda), kdo by byl ochotnej za nás přebrat naši směnu. No nakonec se nám to nějak podařilo. Ještě že tak, strašně by mě mrzelo, kdybych se nakonec ani k těm Niagárám nepodívala.

Nedávno jsme jeli se Zbyškem do parku vyzvednout foťáčky, který jsme si objednali v internetovým obchodě. Najednou autobus zastavil kus před parkem, kde se právě konal výprodej věcí, kterých se park potřebuje zbavit. Jednalo se o takový ty blbosti, který se prodávají v parku v „gift shopech“ (obchůdky s dárkovýma předmětama). Trička, plavky, klobouky, hračky, plyšáci, čokolády, oříšky a tak…

Styl prodeje byl však na Americké poměry nečekaný. Šlo o to, že jste si vzali obrovskou prázdnou krabici (a my jsme si vážně dali dost práce, abychom našli tu největší ), naplnili ji vším, co jste chtěli a pak za to všechno zaplatili 5 dolarů (aneb narvi do krabice co nejvíc toho nejlepšího, protože je nezajímá, kolik věcí kupuješ, ale do kolika krabic to našlapeš. Protože těch pět dolarů se platilo za jednu, jedno jak moc naplněnou, bednu.)

Tak i my jsme se chopili krabice s původním záměrem koupit čokolády. Zbyšek totiž neustále skučí, že potřebuje něco sladkýho. I já jsem byla nakonec nucena připustit, že je ekonomičtější koupit neuvěřitelný množství čokolády za 5 dolarů, než pořád kupovat v obchodě veliký balíky mini tyčinek Twix (400 g) za čtyři a půl dolaru.

Nakonec jsme stáli před bednou plnou čokolád, kešu oříšků, voňavých svíček a mýdel, triček a dalších kravin. No, myslím, že to byl dobrej nákup. Předpokládám, že Zbyšek tu všechnu čokoládu nezvládne spořádat sám a tak vám určitě doma dáme ochutnat, nebo můžeme uspořádat čokoládovo - oříškovou párty.

Nakonec jsme poprosili nějaký lidi, co zrovna vláčeli asi 5 beden do svýho auta, jestli nás taky nemůžou vzít. Byli hodní a tak nás ten kousek posunuli autem. Perfektně se s nima povídalo a neustále nám opakovali, že takovýhle výprodej je v Americe něčím absolutně nenormálním. Že to musí být doopravdy blázni, když uspořádali něco takovýho.

Myslím, že většina z vás neví, že jsem se rozhodla koupit si pro sebe nějakej malej digitální foťáček, co by se třeba dal vzít do kapsy. Zbyškův foťák je sice perfektní, ale kvůli své velikosti ho nebereme pořád s sebou, což je občas škoda. Foťáčky jsme nakonec zakoupili dva - jeden pro mě a jeden si objednala moje maminka (jedná se o Canon PowerShot A520) a…jsou výborný, lezou z nich krásný fotky a za 190 dolarů = 3 dny práce nebylo co řešit.

No… a jaký že Niagárský vodopády vlastně byli? ZAJÍMAVÝ! Asi jsme oba čekani něco trošku jiného. Zbych mi už s předstihem tvrdil, že Niagáry jsou uprostřed města bez kouska přírody, s mrakodrapama okolo, ale já tomu nedokázala do poslední chvíle uvěřit. Prostě možná že jsem byla naladěná na to, že uvidím nějakou přírodu a ono nic. Tak jsme z toho byli oba takoví zaražení. Navíc z Americké strany jsou vodopády vidět patrně mnohem hůž než ze strany Kanadské (vodopády totiž vytváří hranici mezi USA a Kanadou). My jsme víza do Kanady neměli a tak nám nezbylo nic jinýho, než jen neustále natahovat krky z podivně vypadající vyhlídkové věže.

O to lepší byly naše zážitky z výletu lodí pod vodopády. To bylo jiný kafe. Voda od vodopádů stříkala úplně všude a vytvářela obrovská mračna vody. Naše loď najížděla přímo do nich, my dva jsme stáli téměř sami hrdinně na přídi, s foťákama v pohotovostní poloze, a s pobavením jsme sledovali Američany, kteří se zoufale snažili protlačit pod stříšku na lodi. My jsme byli hrozně nadšení z toho, že konečně pořádně vidíme ty obrovský vodopády a cítíme kousek přírody kolem nás. To, že jsme úplně mokří nám vážně ani trochu nevadilo. No, byl to prostě zážitek. Jen nás dost překvapilo, že se tam vyskytovalo poměrně dost Indů a Indek v sárích (patrně nějaký zájezd? ).

No nakonec jsme oba moc rádi, že jsme tam podívali. Zážitek to byl! Jen ale vlastně ani nevím, jestli Zbyšek viděl Niagáry taky na vlastní oči, nebo jen přes hledáček foťáku .

Bylo to krásný oživení téhle příšerné Cedar Point-í nudy. Teď už se začínáme těšit domů a ve volných chvílích si na internetových stránkách ikea.cz vybíráme, jak si zařídíme byteček.

Tak se zase mějte co nejlíp, my se zas někdy ozvem. Ahooooj!

Leňa a Zbych