Ahoj!

Jsou tu další zprávy ze země za velkou louží. Máme tady stále obrovský vedro, když není vedro, tak lije jako z konve (člověk by si myslel, že alespoň při dešti vedro trošku zmírní, ale není tomu tak – alespoň tady ne). Takže jsme pořád strašně zpocení, nebo mokří a zpocení.

Chudák Zbyšek neustále rotuje mezi různými atrakcemi, přehazujou si ho jako horkou bramboru mezi sebou. Já stále pracuju na svém „Deamon dropu“ a je mi tam dobře. Máme tam docela slušnej kolektiv a je tam sranda.

Konečně jsme byli nakupovat (to už jsem psala), takže máme teď alespoň nějakou zeleninu a ovoce. Oni ti „Amíci“ jsou v jídle vážně otřesní. Jsou přesvědčeni, že stravovat se v Mc Donaldu je zdravé a „low fat“ (nízko kalorické). Naštěstí tady mají docela normální obědy pro zaměstnance – jako je bramborová kaše s pečeným kuřetem, lasagne, špagety, atd. Ke všemu většinou bývá nějaká zelenina. V této chvíli člověk může krásně rozpoznat, kdo je Američan a kdo Evropan pouhým pohledem do talíře, protože Američan si rozhodně nedá zeleninu a dá si dvojitou porci masa (a ať už jde o maso jakýkoliv, vždycky ho schovají pod hromadu tatarky, hořčice a kečupu). Evropan si nechá naložit dvojitou porci zeleniny a mnohdy oželí maso (veškeré maso – ať už je upraveno jakýmkoliv způsobem je vždycky naloženo do sladké omáčky – a mnohdy je to dost nechutný). Posledně mě dost překvapilo, že nám na oběd nabízeli talíř plný brambůrků politých chilli omáčkou s mletým masem a rozpuštěným sýrem. Jaký to bylo vám nenapíšu, protože tuto jedinečnou baštu jsem si nechala ujít.

Moje spolubydlící si už konečně uklidila v pokoji. Jen teď začala mít šíleně dlouhý telefonní hovory. Jelikož mají v Americe místní telefonní hovory zadarmo, je schopna telefonovat svým kamarádkám, nebo domů třeba o půl čtvrté ráno a klidně hodinu. No, pak to vstávání do práce není zrovna nejjednodušší. Prostě Američanka.

Zbyškovi se teď podařilo zařídit si Internet na jeho pokoj, takže snad teď budeme psát více mailů – a delší maily. Do teď jsme potřebovali téměř den volna, abychom mohli jet k městu napsat vám nějaký ten e-mail – a ještě k tomu nám tam stopovali 20 minut, které můžeme strávit u počítače. Bylo to dost zoufalý. Člověk se harcuje tam a zpátky pro 20 minut na Internetu.

Zatím se mějte moc hezky, myslete na nás, my zase myslíme na vás, pište, my taky zas něco napíšem.

Ahoj, Leňa a Zbyšek.