Ahoj všichni!

Jak už jsem psala, práci tu máme ucházející. Jen jsme byli docela překvapení, v čem nás to chtějí ubytovat. Zbyšek to má docela dobrý, protože je na pokoji se dvěma \Polákama, se kterýma jsme přijeli. Já bydlím s jednou Američankou, která má v pokoji strašlivej bordel, kterej si ani na požádání není schopná uklidit. No, uvidíme…

Ráda bych vám napsala něco o zdejší kultuře stolování. První 3 dny jsem se při snídani nemohla podívat jinam, než do svého talíře, protože Američani jí otřesně! Dokážu pochopit, že když někomu nejde něco ukrojit plastovým nožíkem, tak že si pomůže rukou. Ale to co dělají oni je odporný. Každý průměrný Američan ke snídani dokáže sníst jedny hranolky, hamburger nebo „hotdog“ (něco jako párek v rohlíku), vaječnou omeletu nebo „pancake“ (asi 3 cm tlustej lívanec, ze kterýho kape olej) a zákusek. Cpou si do pusy obrovský kusy čehokoliv, většinou to ještě zalijou spoustou majonézy, kečupu a hořčice (v případě sladkých jídel – jako je tady velmi oblíbený „pancake“ – si to polývají spoustou medu). Po jídle jsou zaliskaní od hlavy k patě a tváří se strašně šťastně, kolik toho zase spráskali.

My oba se Zbyškem tady máme docela problémy se snídaněmi, protože ani jeden nechce jíst to, co nám tady nabízí (čili to, co jí všichni ostatní (i když Zbyšek se zatím docela vyžívá v jejich opečené slanině)). Takže jsme začali kupovat ten jejich toustovej chleba (jinej tu neznají) a dáváme si ho s marmeládou nebo se sýrem.

Jinak jsme zjistili, že najít si druhou práci tady bude asi těžký. Autobusy do města tu jezdí jen 3x denně a každej pracujeme v jinou dobu tak, že se většinou celej den ani nepotkáme (ani na obědě). Jsou tu totiž zvláštní systémy pracovních směn. Každý den začínáme v jinou dobu, každý den pracujeme jiný počet hodin. Buď pracujeme od otevření parku (9:30) do zavření (23 hod.), nebo 11:30 – 18:00, nebo 13:30 – 18:00, nebo 13:30 –20:00, nebo tzv. „split“, což je 9:30 – 13:30 a pak zase 18:00 – 23:00.

Se Zbyškem jsme už projeli skoro všechny horský dráhy – nebo alespoň ty, co stojí za to. No… je to ale skvělý. Nikdy jsem nevěřila jak rychle to dokáže jet (nejrychlejší horská dráha dokáže jet rychlostí 200 km za hodinu a na tuhle rychlost zrychlí za 4 sekundy). Pak jsou tady různý další dráhy, kde jedete vzhůru nohama, nebo to neustále rotuje, nebo najíždíte do různých zatáček a lopingů. Prostě – kdo to nezkusil, nemůže si to představit.

Včera jsme absolvovali naše snad už poslední školení, na kterém jsme se dozvěděli, že průměrná Americká rodina tady za den nechá 700 až 1000 dolarů (tedy 17 500 až 25 000 Kč). No, a my tady dřeme za 6,25 dolaru na hodinu!

Za tu chvíli, co jsme tady jsme si stačili všimnout, jak promyšleně tu na každým kroku z návštěvníků dokážou ždímat další a další peníze. Pokaždé za něco novýho. No, mají to prostě zmáknutý a lidi pokaždé ochotně zaplatí. No prostě – vítejte v Americe!

Snažíme se pro vás nafotit nějaký fotky, ať z toho taky něco máte, tak snad se nám je podaří taky odeslat.

Tak zatím se mějte hezky, budem se zas snažit něco napsat, ale člověk tady neví dne, ani hodiny. Navíc za Internetem tady musíme jezdit autobusem blíž k městu, takže k tomu potřebujem trochu víc času. Mějte se krásně, opatrujte se, a není-li vám zrovna nejlíp, opakujte si naše heslo (které platí pro všechny zaměstnance tady v parku) – „Žádný problém!“, nebo také „Vždy s úsměvem!“

Ahoj, Leňa a Zbyšek

P.S.: Leňo, tak co říkáš na to, že vlastně občas pracuju „u koní“ (na našem kolotoči s houpacíma koněma)? Ještě žes mě vše potřebné naučila. Držíme palce, ať se vám prázdninovka povede.