Opět vás všechny zdravíme!

V USA není nic nového, krom toho, že se nám tato země zdá čím dál tím víc ujetá. Lidi jsou tu prostě divní, strašně povrchní a pokrytečtí. Už po minutě rozhovoru s nimi se tváří, že jste jejich nejlepšími přáteli, říkají vám „moje/můj česká(-ý) sestra/bratr“. Před pár dny jsme jeli s pár lidmi ze Zbyškovi „crew“ (kolektivu z atrakce) do restaurace na večeři. Moc jsme se oba se Zbyškem těšili, že konečně zaplníme naše žaludky něčím jiným, než jen hranolkama a smaženým kuřetem. Jak jsme pak byli překvapení, že celá akce „večeře“ je nějaký mexický fast food (rychlé občerstvení) s „drive through“ (taková ta služba, jak má každý Mc Donald - přijedete autem k okýnku, kde do mikrofonu řeknete, co byste si dali a zaplatíte. Po chvíli se z okýnka vynoří ruka s velikým papírovým pytlíkem s vaší objednávkou.) Tak takhle prostě probíhá pozvání na večeři. Naštěstí jsme kluky ale přemluvili, že my bychom se chtěli podívat dovnitř, abychom se podívali co mají. No, vypadalo to tam jako v klasickém rychlém občerstvení, jenom jídla byla nazvaná naprosto nesrozumitelnými názvy ve španělštině (co taky jiného čekat od mexického fast foodu). Nakonec jsme byli vděční za vyvedené fotografie jídel, které tam byly vystavené s uvedenou cenou. Holt, podle obrázku člověk málokdy sáhne vedle. Jídlo bylo dobrý, ale víckrát už na takovou večeři asi nemusíme.

Málem bych zapomněla popsat vám naše zážitky z návštěvy města Sandusky (náš park Cedar Point leží na jeho okraji). Už několikátý den volna jsem se snažila Zbyška přemluvit, abychom se už konečně zajeli podívat do města. Na takový výlet je tu opravdu potřeba celý den volna, i když je to téměř „za humny“. Večer před naším výletem jsme si našli v místním jízdním řádu autobus, který nás zaveze až do města… a opět jsme to zvorali. V místních jízdních řádech (ostatně tak jako ve všech věcech v USA) prostě není špetka logiky, dokonce ani Američani se v nich nevyznají. No, nevadí, alespoň jsme se prošli do města pěšky. Po cestě jsme viděli odporný, takový ty klasický americký prkený domky, ve kterých bych nechtěla bydlet ani dva dny, natož pak celý život. Čím víc jsme se blížili k centru, tím byly domky upravenější, a před teráskou měli vyskládaných více kýčovitých předmětů, jako jsou větrníky, sádrové figurky, americké vlajky, stříbrné a fialové fáborky, cínové požárníky a panenky Marie. Míjeli jsme čím dál tím víc kostelů, středních škol… a to bylo všechno.

V Americe jste bez auta absolutně ničím, protože v žádném městě nenajdete obchody s oblečením nebo potravinami, restaurace, kina, dokonce ani toho Mc Donalda, což nás doopravdy neuvěřitelně překvapilo. Je absolutně normální, že na každém rohu (dokonce i na křižovatkách, kde jsou rohy čtyči) stojí kostel. Vedle kostela je obvykle benzinka, což je po kostelu druhá nejpoužívanější stavba, pak na ulici najdete několik bank, domů a školu. A to je všechno. No, asi vám nemusím povídat, že jsme z tohoto výletu nebyli nijak nadšení, protože jsme neviděli nic zajímavýho. Nakonec jsme si na jedné benzince koupili nějakou limonádu a jednu plechovku piva (bylo šílený vedro) s vidinou, jak příjemně nám pivo zažene žízeň. Nezahnalo nám nic, protože nám po předložení mého řidičáku - aby zjistili, že mi je opravdu víc než 21 let pivo pečlivě zabalili do papírového pytlíku s varováním, že ho nesmíme otevřít nikde na veřejném prostranství. Takže jsme ho pak pěkně zteplalý vypili až na našem pokoji v Cedar Pointu.

Mimochodem, na fotky ze Sandusky se můžete podívat na zbyškových stránkách (http://zbysek.wosa.cz).

Park teď bude otevřenej už jen dva celý týdny, pak bude otevřenej jen 3 dny v týdnu. Protože všichni Američani odjíždí do školy, je tu taky málo lidí pracujících na atrakcích, jako jsme my, takže mě teď přeřadili na Raptora, což je tu jedna z nejlepších horských drah, ale taky je pro zaměstnance nejvíc riziková, protože zde velmi jednoduše za každou vaši chybku můžete dostat „operational“. Tohleto tajemné slůvko znamená, že dostanete určitý počet bodů (buď 4, 8, nebo rovnou 16), přičemž při nasbírání 16-ti bodů vás vyhodí z práce. Tyto bodíky lze taktéž nastřádat za pozdní příchody, čemuž se naštěstí zatím vyhýbáme. Prostě když dostanete „operational“, tak si jdete popovídat na kobereček se supervisorem, celé se to pak sepíše, udělají na vás „ty ty ty!“ a „bu bu bu!“ a vy pak odcházíte s pocitem vděčnosti, že jste za nějakou tu spáchanou kravinu nedostali víc bodů.

Zatím si dávám pozor, jde to. Práce je to docela dobrá, možná i lepší než na „Demon Drop-u“, čas tam utíká rozhodně rychleji. Ani se kolikrát nezastavím, pak kouknu na hodinky, a ono už je čtvrt na čtyři. To se pak panečku pracuje. Zas na druhou stranu si moc nepopovídám s lidma… ale co, aspoň každej večer nechraptím.

Jinak Zbyška šoupli zase zpátky na „Mean Streak“, ale vyjadřuje se, že to jde, protože má konečně hodně hodin. Stejně tak já mám pět z šesti dní O-C (čti ou sí) - od otevření do zavření parku (zhruba 11 hodin denně. Tento týden už se park zavírá v osm večer - normálně jsme pracovali do jedenácti).

Dozvěděli jsme se, že nejpozději do 7. září se musíme přestěhovat do ubytoven, který nejsou přímo v parku, ale jezdí tam zaměstnanecký autobus. Takže nám tady to společný bydlení moc dlouho nevydrželo. Zas nás rozhážou do dámských a pánských ubytoven. Ach jo…

Je to proto, že od 5. září bude park otevřenej jen 3 dny v týdnu a tak už chtějí začít všechno (včetně ubytoven) vyklízet a připravovat na zimu. Snad se to ale zase nějak zchumelí.

Tak ahojky, myslete na nás, zdraví Leňa a Zbyšek (opět v zastoupení).