Kulinářské okénko

Najíst se v čínské hospodě není vůbec jednoduché. Potřebujete k tomu znát spoustu domečků a ani to ještě není zárukou úspěchu. V jedné nankingské restauraci jsme ukázali čínsky napsané “nudle a kuře” a donesli nám nudle a vajíčko. Inu, vývojové stadium kuřete bude asi potřeba příště lépe specifikovat. Nejsme si jistí, zda je čínské písmo stejné ve všech provinciích. Po ukázání domečků, které v Pekingu znamenají „rajče“, jsme dostali restovaný baklažán nebo lilek, nebo nějakou jinou podobnou dýňovinu. I když číšník chápe domečkové písmo stejně jako vy, neuniknete překvapení. Objednali jsme si čerstvé okurky a přinesli nám je smažené a doplněné vajíčkem.

Číňané jedí opravdu všechno. V supermarketu si můžete koupit vakuované slepičí pařátky vařené nebo uzené, před hospodami bývají kromě akvárií s rybami i akvária s kraby, šneky, žábami a jinou havětí. Jedna z čínských delikates jsou kobylky, které se prodávají všude možně v malých proutěných klíckách. Pouliční prodejci nabízejí osmažená ptáčátka na špejli nebo leknínový květ, zkrátka seženete zde všechno, na co byste si nikdy ani nepomysleli, že se dá jíst.

Cokoliv, co se v Číně jí, je kombinací slaných a sladkých chutí, většinou ještě zostřené čili papričkami nebo něčím podobným, co všechny chutě přerazí. Sušené maso je tu zásadně sladké, stejně jako veškeré pečivo, v párcích najdete kousky kukuřice. Nikdy jsme si nemysleli, že konzervu luncheonmeatu budeme jíst s takovým potěšením (i když byla se sladkým rohlíkem).

To, že tu je všechno pečivo sladké, má zajímavý důsledek. Strouhanka je tudíž také sladká a od strouhanky není daleko k masu smaženému v trojobalu. Takže takový sladký řízek… Jednoho dne jsme našli supermarket Carrefour a blahořečili globalizaci, neboť v něm nechyběly francouzské bagety. Před regálem s cedulkou “sugar free bread area” jsme se konečně cítili skoro jako doma.

Cesta přátelství a sjezd do Zhangmu Cesta přátelství vede ze Šanghaje do Káthmándú. Až po malebné tibetské městečko Tingri je to pěkná asfaltová silnice, potom se ale mění v kamenitou prašnou cestu, místy pouze pro jeepy. Tenzing, náš průvodce, poučen z cesty na Everest a otlučený batohy, si ze zadní části jeepu raději přesedl dopředu a i my ostatní jsme měli co dělat, abychom se nepraštili hlavou do stropu. Říkali jsme si, že pokud čínsko-nepálské přátelství vypadá stejně, jako tahle cesta, tak se asi moc rádi nemají.

Největší zážitek z celé cesty přátelství byl poslední úsek mezi městečky Nyalam a Zhangmu. Silnice je zde ve výstavbě a má pevný řád. Brzy ráno jedou auta ze Zhangmu do Nyalamu, přes den mají dělníci několik hodin na práci a večer se jezdí opačným směrem. Po příjezdu do Nyalamu jsme se postavili do fronty a čekali na hodinu H, kdy silnici otevřou.

Jen co jsme vyjeli z města, silnice se změnila ve staveniště. V blátě vyjeté koleje se proplétaly mezi bagry, jeřáby, kusy betonu, rourami a dalším harampádím. Kdesi hluboko pod námi tekla rozbouřená kakaově hnědá řeka, jejíž hukot se nesl celým údolím.

Rozbláceným staveništěm jsme jeli několik kilometrů až k místu, kde se řeka připojuje do jiné, ještě větší a ještě rozbouřenější. Silnice se začala klikatit a klesat prudce dolů do více než kilometr hlubokého himalájského údolí, do kterého padají vodopády ze všech stran. Občas nás nějaký vodopád pokropil, jindy vedla silnice pod převisem a padající voda vytvářela závoj mezi námi a údolím. Na některých místech nás od srázu dolů dělil jen tenký provázek, na kterém byly přivázané modlitební vlaječky. Ještě že tam byly.

Nakonec jsme šťastně dojeli do městečka Zhangmu, které leží asi o dva výškové kilometry níže, než Tibetská náhorní plošina. Domy stojí kolem jediné klikaté ulice, která vede dolů do údolí až k “mostu přátelství”, na kterém je tibetkso-nepálská hranice.

Let do Jomosomu

Už v Káthmándú jsme si koupili letenky z Pókhary do Jomosomu, městečka mezi horami, do kterého nevede žádná silnice. Města spojuje několikrát denně letecká společnost Gorkha Airlines, která létá letadlem pro 14 pasažérů. Létá se jen za hezkého počasí, protože nepálští piloti odmítají létat, když jsou mraky. Není divu, létají totiž po paměti a jen tam, kam vidí, protože v místě, kde nevidí, může být nějaká sedmi nebo osmitisícová hora.

My jsme měli štěstí, protože se po osmi dnech poprvé mraky roztáhly a konečně se mohlo létat. Za tu dobu se ovšem nashromáždila spousta lidí čekajících na let, takže jsme místo v 6:00 odletěli až v 7:30, což ale ve srovnání s těmi, co museli čekat osm dnů, byl docela luxus. Naštěstí nečekali všichni - někteří to vzdali, jiní si zaplatili vrtulník.

Samotný let byl úžasný. Nádherné výhledy na Annapúrny a okolní hory, ledovce, vodopády, horská údolí, chaloupky pastevců, horské lesy. Letadlo prudce stoupalo co mu motory stačily, když najednou se kousek pod námi objevily stromy. To jsme přelétali vysoké sedlo a pochopili jsme, proč se tu za mlhy nedá létat. Krátce po startu letuška všechny postupně pozvala do pilotní kabiny, odkud byly výhledy nejhezčí. Piloti ochotně odklápěli stínítka, když jsme chtěli fotit a měli radost, že se nám let líbí.

Po sedmnácti minutách jsme přistáli v Jomosomu, vystoupili z letadla a po první policejní kontrole se mohli vydat na 140km dlouhý trek kolem Annapúren.